Chov slepic je prý věda, ale naše babičky to zvládaly i bez návodu

Dnes Idnes v rubrice Ona Dnes přináší článek o vědeckém pěstování slepic, kterým dává najevo, že to může být nejen dobrý kšeft pro výrobce superhyperultramoderních kurníků, ale hlavně chov slepic je věda hodna maturanta, možná i bakaláře s titulem Bc.

Ráda bych poznamenala, že chov slepic elegantně zvládaly naše nevzdělané babičky z podhůří, pohraničí, Sudet a jiných zapomenutých krajů, a to bez internetu a poradenské společnosti, která by na požádání byla schopna k babičkám vyslat poradkyni slepičího chovu.

Moje babička, chovající slepice v pohraničí, přesně u potoka, který vymezoval hranice s Polskem (Ondřejovice, pro zvědavé), navíc stíhala práci na poště, odchov vnučky, to jsem byla já, později i odchov dvou mých bratranců, a to byli již od plenek grázlíci, v novém žargonu živá stříbra. Moje obětavá a šikovná babička také zároveň pečovala o nemocného dědu a partu zdravých králíků.

Jak jsem zjistila, největší kumšt se slepicemi byl jejich odchyt a stříhání perutí, aby nepřeletěly k sousedovi na zahradu, neb tam na ně číhal pes. Další náročný úkol byl vyhýbat se kuřincům při popocházení po zahradě, zvláště pak, byl-li člověk zaujat jahodami, žábami, nebo povykováním na sousedy přes plot.

Pro mne jakožto dítě bylo náročné honit slepice tak, aby alespoň některá spadla do malinkého jezírka na dvorku. Ty potvory dávaly bacha, obíhaly a nepadaly, a to že prý jsou slepice hloupé jako slepice. Slepice jsou hlavně hodně tvárné. Ráno je vyhnat z kurníku a večer je zahnat do kurníku bylo to nejjednodušší. V podstatě šlo jen o otevírání a zavírání vrátek, slepice šmajdaly a poskakovaly po přistaveném žebříčku samy a dobrovolně jako cvičení cirkusoví psíci.

Pro městské děti a oběti městské výchovy je třeba asi připodotknout, že pokud by chtěly pěstovat i kuřata, pak by ke slepicím potřebovaly kohouta. O rozměrech kukaně slepice, určené k vysezení kuřat, nechť se pro jistotu každým rokem informují u nějakého zodpovědného výboru EU pro rozměry slepičích klecí.

Jen pro pořádek – velikost slepicí sneseného vejce není přímoúměrná velikosti slepičího výběhu, ani klece. Ani barva sneseného vejce nesouvisí s barvou plotu, klece či kurníku. A to ani kdyby odborníci z EU přišli s opačnými závěry hodně drahého výzkumu.

Jediným problémem chovu slepic může být právě kohout. Ten totiž dokáže být arogantní, zlý, neovladatelný, útočný, ba co horšího, neváhá útočit na člověka, dokonce asi před pěti lety zabil svého chovatele, starého pána, tím, že mu rozkloval bércový vřed, a ten pak vykrvácel a zemřel.

Osobně znám ale i případ, kdy kohout nasadil vlastní život, aby ochránil slepice a kuřata před psem. Když to zkrátím, tak závěr je ten, že než se tchýně vrátila z pochůzky, zemřelo kuře – jako obvykle, nezáleželo na tom, kdo na houf slepic dohlížel. Tím chci vyjádřit, že švagrová byla stran péče o havěť na dvorku stejné nemehlo jako já.

Další kalamita, která může slepicím a kuřatům ublížit, kromě nezodpovědně vyžádaného dozoru nevhodně zvoleného příbuzenstva, je nečekaná návštěva škodné. Kdysi tuto roli prý zvládali toulaví Cikáni, ale poté, co přestali kočovat a krást slepice, nezbylo než si přiznat, že slepice krade, rdousí a trhá kuna. Nejprve by si ale musel otevřít kurník, nebo se alespoň podhrabat pod dvířky, případně vyšplhat po sloupcích kuřecí stavbičky, kuřečí žebříček totiž bude přistaven až ráno pro nástup slepic.

Dokud jde jen o sypání zrní a sbírání vajec, případně jejich vyhledávání po celém dvorku, jde stále jen o hru. A to i tehdy, kdy lumpačí a vejce zahrabává i mazaný pes. Vážný problém může nastat, má-li se najít někdo, kdo slepici podřízne krk, protože její život je u konce a ona se hodí už jen na polévku. Já jednak nemám ráda polévky, pak nesnáším pohled na psa, rdousícího slepici, a k tomu ani neumím slepici podříznout.

Kvůli mně by stačilo, kdyby existovala jen vejce, ta mám ráda a bez nich by se můj jídelníček neobešel. Kdyby tedy vejce bylo dříve než slepice, stačilo by mi celý slepicovejcový proces zarazit v tomto okamžiku, ale asi je to opačně, nejprve byla slepice, pak teprve vejce.

Protože jsem ve městě odchovaná a chovaná stále, musím tedy chtě nechtě vývojovou část slepice přeskakovat a shánět jen vejce. Nemusím se nijak moc snažit, a tak si říkám, jaké mám štěstí, že v širší lokalitě výskytu mého bydliště z  pěstování slepic nedělají vědu a prodávají domácí vejce za přijatelnou cenu. A protože tihle pěstitelé zvládají i obchod, nestává se jim, že by prodávali starší kousky, tudíž nemusím studovat datum snesení, ani požadovat certifikát nosnice, dokazující, že nosnice je způsobilá ke snášení vajec, hodných předložení na stůl strávníka, žijícího v EU 21. století.