Na http://bydleni.idnes.cz/zaridit-dokonaly-detsky-pokoj-neni-zadna-veda-staci-trochu-fantazie-11x-/dum_osobnosti.aspx?c=A111026_154917_dum_osobnosti_web jsem nahlédla na obrázky dětských pokojů. Tenhle mne upoutal okamžitě, ale první dojem byl nikoli uchvácení z krásy, ale kousnutí do rtu úlekem, kde všude se dítě zraní. Kouknu níže a hle: titulek hlásá Hlavně bezpečně.
Co se s tímto heslem neslučuje::
Houpací křesílko
Jedno dítě se zhoupne, zatímco druhé pod lyžinou zapomene nožku. Tohle doma nechci ani v případě jednoho dítěte, protože nohy kolem chodí, i když nejsou dětské. Ostatně kreativní dítě dokáže zhoupnut křesílko i na svoji vlastní nohu. Doma máme křesílka na kolečkách a psa. Takže jsme si osvojili zvyk nejprve se podívat dolů, než pohneme křeslem, a to i když na něm sedíme, tedy to především. Přejetá psí noha nebo ocas se nesmí riskovat.
Stůl s podivnými křesly ve tvaru zbytků krabic
Nepraktickou a už ani do koupelny se nehodící bílou pominu. Rohy, rohy a rohy, k tomu ostré hrany nepominu. To by bylo stehů ažaž. Kromě toho se dítě od mala má učit při práci, kreslení, montování, modelování sedět na židli a u stolu, které fandí páteři. Má-li nábytek fandit i růstu dítěte, je výškově nastavitelný. O židlích netřeba mluvit, jen snad za zmínku stojí existence i stolů, které lze naklopit i výškově nastavit.
Nepochopení denní aktivity dětí
Děti nemají ve zvyku sedět u konferenčního stolku jako jejich prarodiče, proto by raději přivítaly koberec, měkký a s inspirativními obrázky, což bývají dráhy a vlaky, zvířata, kusy stavebnic a hlavně barvy. Barvy – tím lépe, aspoň se ztratí nějaký ten flek, který děti pořídí i na koberci jedna dvě. No, děti, přiznejme si, že i větší a starší děti. I zvířata, pokud je do bytu pustíme.
V článku se píše o dětech jakožto devastující jednotce, které orvává dvířka a láme šuplíky. Možná není od věci děti vychovávat od mala v tom omylu, že nábytek se nedevastuje, ale jeho používání má odpovídat jeho určení. Kreativitu dětí budeme podporovat jinak, případně i při opravách poničených věcí. Co se ale daří nejen dětem, to je občas škrábnout povrchovou úpravu. Takový defekt nábytku jistě lze přežít ve zdraví, případně nechat jej odborně opravit, pokud jsme tak citově vázání k onomu kusu nábytku.
Co se dětem doma líbí
Z mých poznatků o tom, co děti doma přivítaly, nabízím toto:
Průchozí byt
Děti milují průchozí, respektive průjezdný byt. Jedou z předsíně přes obývák kuchyní do předsíně a hurá další klečko. K tomu potřebují odrážedlo a uspořádání nábytku tak, aby nestál v cestě. To je vcelku jednoduché. I rodič přivítá umetenou cestičku pro průchod s nákupem předsíní do kuchyně, s kávou z kuchyně do obýváku a s čímkoliv z obýváku do předsíně. Jen hlupák si tak esteticky nastraží nábytek, aby pak ve spěchu porazil maxivázu, srazil ze zdi polici, majznul se do moderního osvětlení a ukopl si palec o sedačku jen proto, že od televize vyrazil ve spěchu do jiné místnosti v bytě.
Velká postel
Kdysi jsem synovi na oslavu té události, že opouští dětskou postýlku se šprušlemi ze všech stran rozložila starý gauč po dědovi, naházela jsem na něj plyšáky a nechala ho tam spát se vší tou verbeží. K desetiletému výročí dostal nový gauč s matrací pro jednoho člověka normálních rozměrů, plyšáky jsem zredukovala na dva, značkovou napodobeninu basseta a trřnicovou napodobenina kočky divoké. Syn pro sebe získal více prostoru, skříňky, stůl, na který se vejdou dva počítače, monitor, klávesnice i dvě spousty dalších hloupostí. A copak mi syn vyčítá dodnes? Že nemá ten starý gauč rozložený na 1 a ½, ale jen takový malý.
Přítomnost matky
Malé děti, někdy i ty velké, se nechtějí obejít bez matky, a to ani v případě, že od ní budou ve vzdálenosti jen 5 metrů. Že by na ni neviděli, o tom nechtějí slyšet už vůbec. Přitom matka doma vaří, žehlí, pije horké kafe, pracuje s noži, někdy i se šroubovákem nebo pájkou, většinou provádí činnosti pro dítě nebezpečné, o to více lákavé.
Je-li dítě dostatečně nerozumné a malé, pak se matka musí vyrovnat s prostorem tak, aby dítě bylo s ní v kuchyni, nebo v přilehlém obýváku, nebo přilehlém dětském pokoji, vidělo na ni, třeba i bylo v její těsné blízkosti, ale nedosáhlo na nic, za co zatáhne a shodí si to i s dalšími věcmi na hlavu.
Babiččina levná kuchyň trumfne levné nápady designerů za všechny peníze
Žádný z uvedených příkladů dětských pokojů nerespektuje provázanost dětského prostoru s rodičovským a všechny pomlčely o potřebě dítěte být s rodiči a napodobovat jejich činnosti. Ptejte se dětských psychologů, co o tom soudí. Ptejte se i svých dětí. Nebo lépe, pozorujte je a hádejte, co si přejí.
Všechny exkluzívně zařízené dětské pokojíky, uvedené ve zmíněném článku, by s přehledem trumfla kuchyň mojí babičky, kde ona šlehala těsto na buchtu a já jsem jí ujídala sladké těsto z mísy. Kuchyň, ve které ona klohnila svoje a já jsem si míchala lepidlo z mouky s vodou, kde ona vařila a já jsem si mlátila o zem hadem z obřích dřevěných korálů, nebo jsem šňůrovala po podlaze dřevěným vláčkem.
Fakt je, že mě babička asi musela nějak přesvědčit, abych neulamovala dvířka u kamen. O ulamování dvířek dětmi se článek s autorovi podobným citem pro dětskou duši zmiňuje. Ale … přísahám, ani ta kamna neměla ostré rohy.
Obrázek v perexu najdete ve zmíněného článku o designu dětských pokojů.
