Zatímco firma Eurovia a Ředitelství silnic a dálnic na sebe shazují vinu v nekončícím sporu, experti prý radí, aby výstavbu silnic či dálnic od začátku financoval a poté i provozoval soukromý investor, na němž pak bude, aby si zajistil návrat vložených investic z vybraného mýta. Experti se vůbec v této době snaží odvést pozornost od zpackané dálnice optimistickým a dravým pohledem do zářné budoucnosti a slibují, že zvlněné dálnice navždy a s konečnou platností prý vyřeší větší odpovědnost firem.
Pro občana a uživatele zvlněné dálnice ale takovou firmou byl jednak stát, jednak SŘD, což jsou v podstatě nyní oni v řečech aktivní experti, a také firmy, s nimiž si stavební zakázku za státní peníze tito experti nasmlouvali. Jak to tedy je s oním objevným, leč univerzálním tvrzením, že zodpovědnost firem problém řeší? Chtějí snad řečnící experti říci, že se stát, SŘD a nasmlouvané firmy zachovaly nezodpovědně?
Tolik popela si na své ubohé hlavy asi zodpovědní manageři a státní úředníci nasypat nechtěli, ale budiž, ať se v tom vyráchají pořádně. Experti ale, soudě podle jejich vyjádření, stále vědí málo. Expertům je tedy nutno poradit, že spoléhat se na zodpovědnost povolaných nestačí.
Je třeba pravidla hry, respektive obchodů a podnikání, nota bene jde-li o něco tak velkého, jako je výstavba dálnice, nastavit tak, by se vyloučila, nebo alespoň krutě minimalizovala možnost korupce a lisovaček á la ta famózní karlovarská. Dále je důležité nastavit systém kontrol, nepodvádět s certifikací dodaného materiálu – tady tedy chyběla další kontrola povolanými úřady.
Netřeba opomenout ani tak důležitou součást všech úspěšných a férových vícestranných obchodů, jakým je mechanismus vyvozování osobní zodpovědnosti s vymáháním náhrady škody. Pokud se na nepovedené dálnici účastnil i jakýkoliv státem placený úředník, ba i ministr, svým podpisem, schválením nebo přimhouřením oka, pak nechť se účastní i náhrady škody.
Samozřejmě za podvodná jednání a způsobenou škodu nestačí jen náhrada škody v plném rozsahu, ale i uhrazení pokuty v takové výši, aby se onen „omylný“ úředník poučil jednou pro vždy a na vždy. A také, jestliže následně po vypuknutí skandálu nějaká na průšvihu podílející se významná firma, na příklad velikosti firmy Tchas, skončí v insolvenčním řízení, pak je třeba dohledat jak vinu, tak bezpečně odkloněné mnohaleté zisky a výdělky. To jen a jen proto, aby bylo z čeho hradit škody a také proto, aby každý podvodník měl záruku, že dříve či později se jeho podvod odhalí a on to zaplatí i s úroky.
Zatím ale v ČR mají velcí podvodníci, ale i menší podvodníčci, na příklad šéfové a zakladatelé realitních kanceláří a poradenských firem, jistotu, že kdyby náhodou něco prasklo, tak se firma pošle do insolvence a hned vedle se založí firma jiná, podobná, přičemž vyinkasované peníze jsou samozřejmě u podvodníka na kontech nedohledatelné, ba co více – vyplacené úplatky taktéž nedohledatelné a v bezpečí u účastníků korupčních jednání.
