100 x stejná otázka o tom, kdo je úspěšný

Zřejmě každý cítí, že napětí ve společnosti roste a rozpíná se nejen do všech koutů ČR, ale i do všech společenských hladin. Napětí mezi koaličními stranami, ba i vnitřní neklid pana Kalouska ale nejsou to, na co chci poukázat.

Jde mi o to, že politici si stále nechtějí připustit, že jejich nástroj, totiž rozdmychávání všelijakých sporů typu lékaři proti pacientům, staří proti mladým, studenti proti pracujícím, nezaměstnaní proti zaměstnaným, důchodci proti mladším a novopečení rodičové proti těm s odrostlými dětmi, se jim vymkl z ruky, respektive přerůstá v už v podstatě neřiditelné napětí ve společnosti stále větších rozměrů a širších dimenzí.

Všechny politické strany, které dělají politiku štvaním skupin obyvatel proti jiným skupinám, přirozeně v zájmu odpoutání pozornosti od politiky svých členů, si hrají s ohněm, nebo podle starého českého rčení si chystají neslavný závěr příběhu kopání jámy bližnímu svému.

Situace je však taková, že všechny tři koaliční politické strany sázejí právě na živení rozbrojů mezi skupinami obyvatel, zatímco nejsilnější opoziční politická strana sází navíc na rozkopávání všech báboviček, které si koalice uplácá, a to v nahodilém pořadí. Tím se ČSSD prezentuje jakožto strana chaotiků, číhajících na chyby konkurence, leč vlastní ucelené myšlenky či programu prostých.

Občané cítí od všech významných politických stran pohrdání, a to nejen občany voliči, ale i kolegy ve vysoké politice, kolikrát i působících ve stejných politických barvách. S mírou pohrdání roste i míra pocitu neohroženosti, a to nejen u politiků, ale i mezi občany. Někteří vyvolení si mohou dovolit všechno, vše jim projde a umějí-li v tom, jak se říká, chodit, mohou pohrdat všemi, co v tom chodit neumějí a dodržují zákony.

Kdo v tom chodit umí, umí zákony obejít. A co se nevyplácí? Dodržovat zákony a sliby. Obcházet zákony se vyplácí, a nejen to – hledají se lidé, kteří umějí zákony prokličkovat a firmě, která jakožto realitní kancelář, finanční poradce, makléřská firma, prodejní firma, dokáží nalákat klienty, obehrát je o peníze a ve spleti zákonů zahnat do kouta tak, aby se neubránili.

Pro případ, že se někdo chce bránit, poslouží síla nějakého bouchače nebo palič. Ostatně i soudci jsou úplatní, vyšetřovatelé jakbysmet. Finančně slabý a nezajímavý se práva nedovolá, i kdyby volal sebehlasitěji.

Mezi lidmi vládne nejen pocit chaosu, ale i bezmoci a nespravedlnosti a pocit, že grázlové mají zastání na soudech i u policie, zkrátka že mají v této společnosti navrch.  V lidech sílí přesvědčení, že podvádět a krást se vyplácí. Ten, kdo chce dodržovat zákony a žít poctivě, je doslova k politování.

Řeči o tom, že lichva se zakazuje, nekonvenují se společenským postavením, uznáním a bohatstvím lichvářů. Řeči o tom, že hrací automaty budou omezeny, nekonvenují se stále větším počtem zkrachovalců, kteří na pouti mezi automaty nakonec skončí sebevraždou, ale ani se vzrůstajícím počtem hracích automatů a metrů čtverečních, zabraných hernami v každé frekventovanější lokalitě.

Lidé vnímají, že vládní reprezentace lže a záměrně slibuje to, co nemíní plnit, pohrdá těmi, o které se měla starat, respektive které v rámci správy státu měla řídit. Naopak z nich těží, co se dá, aby si vytěžené bohatství přesměrovala na účty firem sice s neznámým a utajeným majitelem, nicméně, jak mnohdy dodatečně vyplyne, po čertech těsně svázaným s vládní klikou.

Neúspěšní lidé jsou společensky opovrhováni. Za úspěšné nejsou považováni ti, kteří vystudovali nebo se vyučili řemeslu a svoji profesi ovládají, ale ti, kteří kolikrát tituly nabyli za podivných okolností a na práci si najímají černou pracovní sílu všelijakých kvalit. Úspěšní jsou ti, kteří patří k rodinám, propojeným businessem a politikou na jakékoliv úrovni.

Neúspěšní jsou ti, co věkem nebo absencí vazeb, případně zdravotním handicapem přepadli přes okraj zájmu společnosti. Neúspěšní jsou také ti, co naletěli realitním, makléřských, prodejním a finančním firmám s podvodnými manýry, ale nejsou sto jim čelit, neboť tyto firmy mají dostatek kapitálu na to, aby si uplatili vykonavatele státní moci a práva, čímž v konečném důsledku zachovali stav věcí dle svých představ a zisků.

Právo tedy je na straně podvodníků a ti jsou pak za úspěšné. Odvolání neexistuje, spravedlnosti se nedostává, zůstává jen rozčarování, bezmoc a vztek. A ostrakizace neúspěšných. Neúspěšný, znamená nežádoucí, vyčleněný, ten, co nemá zastání, ten, jemuž je lepší se vyhnout, aby na člověka nepadl stín jeho neúspěšnosti.

Živnou půdu znejistění, zklamání, frustrace, rozhořčení, bezmoci i vzteku využívají radikální skupiny k tomu, aby z takové společnosti vytěžili své nové členy a tím početně mohutněly a sílily. Nejprve posílí počet, později manévrovací prostor a hlas.

Proti extrémistickým skupinkám jsou odboráři už jen hrstka pomalých a popletených starců, potácejících se od hospody k hospodě, aby si na sluníčku pokecali a zaskandovali a pak zašli na gulášek a pivečko, plány žádné, program o ničem, osobnosti bačkoroví dědci.. Koho takhle mohou oslovit? Respektive jak mohou konkurovat extrémistickým rafanům v boji o lidi, kteří chtějí patřit někam, kde si mohou zařvat hesla proti vládě a ústrkům?

Vládní garnituře se kdysi odborářští bossové hodili k tomu, aby občany připravili do pozice, jako vláda potřebovala. Dnes se již odboráři nehodí vůbec, neboť vláda si dělá, co chce, a hlasy nespokojených občanů slyší asi tak dobře jako štěkání psů ze sousední vsi za lesem. Občané vládě připadají stejně nebezpeční jako tihle psi v dědině za lesem, navíc zavření v kotcích.

Díky trikům s exekucemi, řízeným shora, stále více lidem i firmám hrozí exekuce. Jsou všichni tak neschopní a neprozíraví? Nebo některé semlela souhra nešťastných či dokonce uměle narafičených „náhod“, nebo rovnou promyšleně nastražených pastí? Nebo na některé prostě jiná úspěšná osoba či firma nastražila léčku a převálcovala je dnes již známými mechanismy za pomoci dnes již známých lidí či firem?

Někteří zajisté spadli do bankrotů a exekucí sami díky vražedné kombinaci svých okřídlených plánů a omezeného myšlení. Kdo chtěl kam, dostal se tam, neexistuje žádný jednoduchý a pro laika srozumitelný mechanismus na vyvlečení hlavy z utahující se smyčky. I řízení osobního bankrotu chce nevšedního filipa nebo nevšední palmáre pro právníka.

I když se připustí, že mezi všemi je jen zlomek z těch, co získalo právnické tituly neoprávněně, jejich kauzy platí, i když jejich tituly již ne. A pak ještě existuje zlomek, dva či tři takové těch, co získali tituly, jak získali, na ně české právo nemůže, i když morálka pláče, a ti jsou za vodou a jejich kauzy platí také.

I když se odhalily a nedaly zamést pod koberec špinavé praktiky některých firem či policistů, jejich oběti padly a s nimi i jejich příbuzní. Jejich neúspěch napravit nelze. Jsou tedy neúspěšní a hodni pohrdání?

Kdo v české společnosti dnes je brán za neúspěšného a čím se takový úspěch měří? Majetkem, jen a jen majetkem. 80% lidí má podprůměrný nebo průměrný příjem. Jsou bráni za úspěšné?

Je snad úspěšná rozvedená žena se dvěma dětmi, která bere průměrný plat? Je úspěšný ten, kdo bydlí v družstevním bytě, jezdí denně do práce vozem české provenience a na dovolenou nemá čas, nebo na dovolenou jezdí každoročně do Chorvatska? Je úspěšný důchodce od vedle, co žije sám ve svém bytě bez výtahu, kde topí uhlím a starým papírem?

Kolik lidí je odkázáno na všelijaké takzvané sociální příspěvky státu, o tom se každoročně zveřejňují statistiky. Jsou tito lidé úspěšní, když vychovávají dvě či tři děti, mnohdy studující na školách různých stupňů? A je hodno ocenění ministra financí řídit stát tak, aby tolik občanů bylo závislých na sociálních dávkách?

Pocitově každý odhadne, koho společnost cejchuje jakožto úspěšného. Jen dodám, že ti neúspěšní jsou bráni rovnou za méněcenné. Takže společnost není tvořena lidmi velmi úspěšnými, úspěšnými, těmi, co jsou občas úspěšní, těmi, co se jim něco daří, a něco zase ne, těmi, co se jim teď zrovna nedaří, ale mají naději, že zítra se zadaří, těmi, co potřebují občas podat pomocnou ruku, …

Společnost tvoří ONI, ti u koryt, co mají pašálík a jsou za vodou, těch je pár, a pak plebsem, neúspěšnými, těmi, co nervózně počítají, na kolik měsíců bez práce ještě mají peníze, těmi, co s nimi úředníci komunikují jen přes formuláře a na jejichž zaslané životopisy nikdo neodpovídá, těmi, co cestou do práce a z práce stíhají běžné nákupy, zatímco úspory na kulturu, sportovní vyžití a dovolenou každoročně padnou na něco do domácnosti, studium dětí nebo nově – pobyt rodinného příslušníka v nemocnici.

Sociologové varují, prý nenávist chudých k bohatým poroste. Asi si nevšimli, nebo jen zapomněli připomenout, jak sílí nenávist a opovržení bohatých k chudým. Přitom právě oni samozvaní bohatí tyhle chudé vytvářejí svojí politikou, případně vedením businessu. Nejde o nenávist k bohatým, ale o nenávist k nepoctivě zbohatnuvším za obírání a zbídačování těch, co se v nastolené džungli neumějí orientovat a nejsou členy žádné šikovné oligarchie, politicko-ekonomické kliky, či mafiánské rodiny.

Buď sociologové jsou již také zkorumpovaní a jdou na ruku vládnoucím skupinám, nebo se ještě neprobudili do tvrdé reality současnosti. Že by se báli i jen vyjádřit, tomu nevěřím, neboť sociologové umějí za každého režimu především zásobovat veřejnost řečmi.