Hledám práci, značka: padesát už mi bylo

Kterak si šikovně zkomplikovat život, připravit se o práci a tímto mazaným způsobem vyzkoušet, co ve vás ještě je a co jste o sobě zatím nestihli zjistit.

Když jsem po sedmnácti letech odcházela od svého zaměstnavatele s tím, že si dám půl roku pauzu a pak si najdu místo nové, netušila jsem, co mne čeká. Kdybych to bývala věděla, možná bych si nalila dvojku vína a znovu to pečlivě promyslela. Vyhledala bych dobrého terapeuta, který by mi tento zgruntu dobrý nápad jistě rozmluvil.

Ovšem vyskytuji se v kraji, kde jsou terapeuti nedostatkovým zbožím. Navíc patřím ke generaci, která je zvyklá spoléhat se sama na sebe a komplikovat si život vlastními silami.

Při svém odchodu ze zaměstnání jsem vycházela z přesvědčení, že když celý život poctivě pracuji, sbírám zkušenosti, léta jsem byla věrná jednomu zaměstnavateli, ostatní zaměstnavatelé se o mne přímo poperou. Chyba lávky. V tomto případě se dá říci, že přímo chyba viaduktu. Oni se nepoperou.

Odmítají mne jeden za druhým a já si nejsem úplně jistá, co je důvodem. Po prvních prohraných výběrových řízeních jsem přečetla na internetu všechny články o tom, jak se připravit na výběrové řízení, jak se chovat a co říkat a co neříkat. Nepomohlo to.

Uvrhlo mne to do podivného stavu strnulosti a hluboké nedůvěry v sebe a své schopnosti, ačkoliv jsem se ještě před půl rokem nadutě považovala za úspěšnou dámu v nejlepších letech. Teď o úspěchu skutečně hovořit nelze a do pozadí se vkrádá myšlenka, zda za některými prohranými výběrovými řízeními nestojí právě ten můj rádoby nejlepší věk.

Necítila jsem se stará, dokud mne mé neúspěchy neupozornily, že tato možnost tu je.

Pro poťouchlíky, které hned napadlo, mám-li doma zrcadlo, tak tedy mám. Jenže se v něm vidím každý den, takže jsem se sama sobě ohleděla a drobné známky stárnutí už nevnímám.

A tak abych v tom nebyla sama, dovolávám se souhlasu žen naší generace, které mohou v tomto období čelit podobné životní zkoušce.

Je nám přes padesát a co má být. Žily jsme, pracovaly, budovaly, bojovaly, vychovávaly, zlobily jsme se, smály se, plakaly, zoufaly si, měly naději a milovaly.

Jsme životem odzkoušená kvalita. Jsme schopné i všehoschopné. Moudré, pokud se nám to zrovna nevymkne z rukou. Víme, že nakonec všechno nějak dopadne. Stačí na to jen přijít.

Bohužel také víme, že v mezičase je potřeba nést následky svých rozporuplných rozhodnutí. A o tom to celé je.