Záchrana bobra Boba

Jednou panovala v kraji ukrutná zima. Začala příliš brzy a byla tak krutá, že i mladý bobr si nestihl postavit včas svůj domeček.Ale zatímco veliká zima vadila bobrovi, labutím, ale i rybám v rybníce, děti se radovaly.

Mohly také hrát hry na zamrzlém rybníku nebo stavět sněhuláky, bunkry, iglú.Když hoši nastupovali do zápasu v hokeji, stali se z nich rázem velké hokejové hvězdy.Jiné děti zase sjížděly z kopce na saních, bobech, ale byli i tací , kteří sjížděli jen po zadku.Dva hoši si stavěli můstek tím, že navyšovali stále větší vrstvu sněhu.Na něm pak dokázali skočit dlouhých sedm metrů.Děti vydržely sáňkovat, lyžovat či bruslit celé hodiny.Mnohokrát je maminky museli volat k obědu nebo večeři.Pro ty neposlušné musel dojít tatínek sám, to pak děti pelášily hodně rychle, aby byly doma dřív než on.
Pomaličku se začalo rozsvěcovat pouliční osvětlení, to byl signál pro Šárku a Karolínku, aby sbalily své sáňky a odebraly se domů.
Vydaly se po zpáteční cestě, která vedla místem, kde do rybníku přitékala voda.Málokteré dítě sem chodilo, protože ústí bylo dost zarostlé stromy a všude kolem plavala větvička nebo jiná naplavenina.
„Těšíš se na zítřek?“zeptala se Šárka.
„Hrozně moc, ale tentokrát nebudu jíst, abych viděla zlaté prasátko,“odpověděla šťastně Karolínka.
Na zítřejší Štědrý den se obě velice těšily.Byly zvědavé, co jim Ježíšek přinese pod stromeček.
„Já bych si moc přála čůrací panenku, kterou jsem viděla v televizi,“svěřila se Šárka a dodala:“A ty?“
„Napsala jsem Ježíškovi dopis, jestli mi může přinést panenku Barbie i s Kenem a domečkem.Už teď vím,že nebudu moci večer usnout.Je to tak vždycky, když se na něco hrozně moc těším.Už aby byl zítřek,“přála si Karolínka.
„Karolínko,koukej!“ukázala prstem Šárka.Obě zůstaly překvapeně stát.Jako první se vzpamatovala Šárka.Sestoupila na břeh a poklekla.Karolínka vše jistila ze břehu.Částečně na ledu, sněhu a kamenitém břehu ležel do klubíčka stočený malý bobr.
„Jé, to je, ale nádhera,“radostně zakřičela Šárka a dodala:“To bych ráda věděla odkud ses tady zatoulal.“
Ještě chvíli děvčata bobříka pozorovala a dokonce se ho odvážila i pohladit.
„Šárko, musíme už jít.Rodiče si už jistojistě
dělají starosti.“
„Už jdu,“uznala Šárka, i když se ji moc nechtělo:“Zítra ráno se tady přijdeme podívat.Přála bych si aby tady stále byl.“
Druhý den ráno po snídani již obě dívky pelášily k rybníku.Jejich bobřík tam skutečně ještě byl, ale už ne tak čilý jako včerejšího dne.
„Jakoby měl v očích slzy,“posmutněla Šárka.
„Pojď, zajdeme za myslivcem.Možná, že nám poradí,“navrhla jediné možné řešení Karolína.
O pár minut později už myslivec poslouchal jejich utrápených slov a následoval je ihned k rybníku.Hned poznal, že se z toho bobřík sám nedostane.Vzal ho do rukou a položil na sáňky.Děvčata mu je ráda půjčila.Doma myslivec připravil bobříkovi hotové království.Pelech mu vystlal senem a na jídlo mu přinesl kůru z mladého stromku.
„Zachránily jste mu život, teď už se z toho jistě brzy dostane.Až bude zcela fit a mrazy trochu povolí, pustíme ho zpátky do přírody,“řekl myslivec.
Bobřík Bob, jak ho děvčata pojmenovala, dělal myslivci radost.Zotavil se po čtrnácti dnech.Všichni tři zachránci se s ním rozloučili a pustili zpátky do míst, kde jej našli.Druhý den se tam přišli podívat, ale po Bobovi nebylo ani památky.
„To je dobře, teď už si našel nový domov, jestli tady vydrží i příští rok a najde si paní bobrovou, mohli by vychovat první potomstvo v tomto kraji.Já sám si nepamatuji, že by zde někdy zavítal nějaký bobr.Udělaly jste dobrý skutek pro přírodu,“pochválil holky znovu.
Obě se vracely, domů a věděly, že toto byl ten nejkrásnější dárek pod stromečkem.