Z Nového Zélandu až do jesenických hor

Z Nového Zélandu do jesenických hor.
V březnu 2014 jsem kontaktoval Českou ambasádu v Canbeře za účelem vyhledání žijících příbuzných válečných zajatců z druhé světové války, kteří část svého nedobrovolného zajetí strávili i v táborech na Jesenicku. Velice ochotné a nápomocné v této věci byly Petra Šléglová a Kamila Píšová. Žádost byla předána Vysokému komisařství Nového Zélandu v Canbeře, kde žádost vyvolala neobvyklou pozornost.
V srpnu jsem již podával oficiální žádost, která mířila do rukou Matthewa Bucka a Edney Christine, kteří mají na starosti vojenský archiv pro válečné veterány. Z deseti jmen, která jsem našel s pomocí Jany Hradilové a Květoslava Growky v jesenickém archivu, bylo nalezeno ještě šest žijících příbuzných. Podle novozélandského zákona z roku 1993 mi nemohli předat jejich adresy, ale kontaktovala je přímo paní Christine Edney. Byly to rodiny těchto válečných zajatců:
- Thomas William McFaul, Joseph Harold Mendelson, Thomas Watson Fiddis, Edward David Williams, Edward David Norris a Sydney Walter Hyder.
29. listopadu 2014 se mi ozval vnuk Dwayne Cadwallader jehož dědeček Edward David Norris byl zajatcem v mikulovickém táboře E 492 (firma Adolfa Riegera).
Ve stejný den mi napsal i Denis Williams, syn válečného zajatce Henryho Herberta Williamse, který část svého nedobrovolného zajetí strávil v táborech v Mikulovicích (E 273) a Vápenné (E 173 vápenka firmy Latzel).
Přináším Vám příběh prvního z nich, příběh Henryho Herberta Williamse, vězně číslo 7782:
 

„Harry“, jak mu kamarádi říkali, odplul z Wellingtonu 5. ledna 1940 na lodi Empress of Canada (v roce 1943 byl loď potopena italskou ponorkou) do Egypta. Později byl zajat na ostrově Kréta, když Němci společně s Italy tento ostrov 1. června 1941 dobyli.

Dostal se do hlavního tábora VIII B Lamsdorf (dnes Lambinowice v Polsku). Odtud do pracovního komanda E 273 Niklasdorf (dnes Mikulovice u Jeseníku, Česká rep.) a dále do komanda E 173 Setzdorf (dnes Vápenná u Jeseníku, Česká rep.). V obou táborech byl i s Lawrencem Edmondsem ze Sittingbourne v Anglii. Psali si a navštěvovali se i po válce.

Někdy v březnu začali Němci evakuovat tábory i na Jesenicku před blížící se frontou. Harry vzpomínal, že když míjeli jednu českou vesnici, 11 z nich se podařilo proklouznout strážím a lidé je ukryli do stodoly, kde zůstali asi týden. Až jim bylo trapné, jak se o ně čeští lidé starají, když sami měli tak málo. Schovávali se po lesích, když se po pár dnech vrátili do vesnice, ženy plakaly. Prstýnky, řetízky, hodinky, které se jim podařilo ukrýt za okupace před Němci, teď byly ukradeny osvoboditely. Slyšel i i případy o obtěžování žen.
Přesně si už nevzpomíná, o jakou vesnici šlo, ale vybavil si Vamberk a z Hradce Králové se poté dostali vlakem do Prahy. I zde se bývalí zajatci setkali s lidmi, kteří jim nabídli svou pohostinnost. Jednalo se o muže, který řídil tramvaj a jeho ženu. Po válce se je snažil kontaktovat, ale marně. Jako poděkování za pomoc, kterou mu poskytli Češi na konci války, se v roce 1968 v Aucklandu účastnil protestního pochodu proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.
Chtěl bych Vás poprosit, sdílejte tento článek. Snad se podaří najít pražskou rodinu nebo pozůstalé, kteří pomohli Henrymu v Praze.