Žižka to měl asi vše zmáknuté lépe

Tak už je to tu zase. Stará známá bolest, vlastně je to spíš pocit. Někdo mi nasypal do očí písek. Ale proč by to někdo dělal? Písek se používá na stavbu, nesype se do očí.

Tak proč mě oko tak strašně řeže? Nejradši bych ho vydloubla a hodila do krabičky. Ale to nejde, jak bych vypadala… Z fleku by mě mohli angažovat do hororu. Všichni mi říkali, že skleněná protézka je nejlepší materiál, jaký může být. Tak jsem asi nestandardní, když vypadám jak králík, který se právě léčí z myxomatózy…

Ale počkat, je poslední listopadový týden, a to znamená, že máme výročí. Před sedmnácti lety přišla na svět moje nejmladší dcerka. Byla překrásná, to je vlastně pořád. No ale tehdy moje „martyrium“ začalo. Jak to vlastně bylo. Už vím…

Bylo to na konci srpna. Porod proběhl v pořádku, holčička spinkala, a mně se nějak nepozdávalo vidění levým okem. Co bych chtěla, teprve před pár hodinami jsem porodila. To bude dobrý. Ale nebylo to dobrý ani druhý den, třetí, a i po návratu z porodnice domů mi v zorném poli „zavazela“ jakási clona. Něco jako záclona nebo závěs. Bylo to tedy zatažené jen kouskem přes horní kvadrant, ale byla jsem si docela jistá, že ještě před pár dny bylo vidění jako letištní plocha – nic, co by tam nemělo být, tam nebylo. A aby toho nebylo málo, tak se mi v zorném poli začal objevovat černý déšť nebo něco, jako padající saze. Několikrát za den ….. od shora dolů. Zpětně vím, že by se podle mě tehdy dalo učit odchlípení sítnice, příznaky byly přesné. Škoda, že si to nemyslel můj tehdejší oční lékař a po „vyšetření“ mě poslal domů s tím, že je to zákalek po porodu, který se časem vstřebá…

Ale nic takového se nestalo. Po několika měsících jsem na oko přestala číst, a tak jsem vyrazila znovu za lékařem. Tentokrát byl pečlivější nebo měl lepší den, nicméně mě okamžitě poslal na specializované pracoviště do nemocnice. Diagnóza – amoce sítnice.