Trable začínají

No a pak si vzpomínám, jak……… ale ještě předtím se v myšlenkách vrátím do svého dětství, kdy jsem si začala uvědomovat, že oči asi budou moje „Achillova pata“.

Potíží s viděním jsem si začala všímat někdy na druhém stupni základní školy. Byl to neostrý obraz v kině, doma jsem si musela sednout blíž k televizi, ve škole při opisování z tabule se mi začaly v sešitě objevovat menší či větší nesmysly. Ale největší mazec byly písemky z matiky a testy ze zeměpisu. Zadání příkladů učitelka psala na tabuli …číst se to dalo jen tak, že jsem sledovala ruku učitelky na tabuli, a domýšlela si čísla. To ještě relativně šlo, ale „slepé mapy“ ze zeměpisu, promítané meotarem na zeď, nebyly pro mě čitelné v žádném případě… Patrně nikdo tehdy netušil (kromě mě), proč mám normálně jedničky a ze slepých map vždycky za čtyři.

Už nevím, ve které třídě, byla situace neudržitelná, a musela jsem, poprvé v životě, na oční. V ambulanci seděl (podle vnímání dítěte) stařičký lékař, trpělivý, příjemný, zkušený a moudrý. Vyšetřil mě, zjistil asi tři dioptrie a astigmatismus. Rovnou jsme šly s mámou pro mé první brýle. Lékař věděl, že přikazovat mi jejich nošení nemá cenu (který puberťák si dá dobrovolně brejle?). Bylo mu jasné, že dříve nebo později mě špatné vidění jednoduše donutí brýle nosit. Měl pravdu. Ve chvíli, kdy se mě kamarádi ptali, co udělali, že je na ulici ani nepozdravím, bylo vše jasné.

Postupně jsem si zvykla a obroučky se sklíčky se staly mou součástí. Lékaři mě uklidňovali, že až se vada stabilizuje, tak bude možná laserová korekce. K té jsem se odhodlala až ve zralé dospělosti, to už jsem byla mámou tří malých dětí (a vůbec netušila, že za pár let přibude ještě čtvrté).

Už si nevzpomínám, jak jsem tehdy vybírala kliniku, slibující korekci dioptrií. Asi to bylo podle dojmu, možná referencí, určitě hrála roli cena operace. Nevím. Vím jen, že všechna vyšetření před zákrokem proběhla dobře a konečně byl stanoven den D. Operace samotná proběhla bez komplikací a já jsem v doprovodu muže odjela domů. Tam postupně odeznělo lokální umrtvení a nastalo peklo. Měla jsem „seškrábnuté“ obě oči, které tak příšerně bolely, že jsem je vůbec nemohla otevřít. Prášky od bolesti, které měly být asi na tři nebo čtyři dny, jsem dokázala zkonzumovat během prvního dne a noci. Příšerné. Ale aspoň jsem se uklidňovala, že bude vše dobré a já si konečně začnu užívat život bez brýlí. Že to nebude jen tak, jsem měla poznat asi o rok později. Nu což, skoro rok bez skel….To jsem tedy čekala delší období. 😊