Jednoočka, šachy a ruka pod kalhotkami

Ve vzpomínkách je mi zase dvanáct, pozdní večerní hodina, sedím doma a koukám, jak můj otec a vzdálený příbuzný hrají u stolu v naší jídelně šachy. Kousek ode mě stojí dvě skleničky a láhev s nějakou tekutinou.

Otec je opilý a klimbá. Najednou ucítím cizí ruku pod svou noční košilí. Po mém stehně směřuje pořád výš. Hodiny tikají, můra sebou tluče o sklo okna ve snaze dostat se dovnitř. A cizí ruka najednou překonává poslední zábranu mezi venkem a mým intimnem. Zmocní se mě panika, ztuhnu. Jsem zmatená, prsty vnikají dál do mého já. Chce se mi křičet, křičím, ale z mého hrdla se neozve ani hlásek.

Hodiny tikají, figurky přestávám vnímat. Chce se mi křičet. Ale poslouchal by mě tu někdo? Cizí ruka šmejdí pod mými kalhotkami. Chci vstát a odejít, ale jakási neviditelná síla mě přikovala na židli. Tik, tak. Můra ještě pořád sebou tluče. Černobílý čtverec splývá do jakési podivné černobílé koule. Kulatý čtverec? Čtvercová koule? Blbost.

Otec snad už definitivně regulérně spí. Nic netuší. Zmožen sobotním večerem a alkoholem. Pokolikáté už? Kolikrát jsem ho již viděla s krvavě rozrytým obličejem? Kolikrát již vysvětloval, jak spadl z kola. Že by se silnice najednou zvedla??? Neměla bych být jeho princezna, kterou chrání, miluje a je tu pro ni? Možná v jiném vesmíru… Konečně se pohnu. Utíkám do svého pokoje. Skočím do postele a schovám se pod peřinu.

...Střih. Už mi není dvanáct, jsem dospělá máma od dětí. A vím, že kdyby tohle někdo udělal mým dětem, nikdy by nevyvázl bez trestu. Neexistuje místo, kde by se schoval. Protože tohle se dětem nedělá. Tohle je brutální zásah do dětského já a dětské duše, který se nikdy neztratí. Jen trošku zbledne pod nánosem dalších věcí. Dětské „já“ je strašně křehké, nebuďme hluší vůči (i neslyšitelnému) křiku.