Jednoočka, ruka v kalhotkách a Pac-Man

… schovala jsem se pod peřinou a rozplakala se. V hrudi jsem pocítila tlak obrovského svěráku, který drtí žebra, plíce, až dochází vzduch. Hlava se točí, nebo se točí svět? Mám strach… strašný strach.

Masivní úzkost. Není to poprvé, co je mi takto blbě. Ty pocity přece znám. Jako by se zastavovalo srdce a smrt číhala na každý váš pohyb.

… Ale není to poprvé, co jsem cítila hrubou mužskou ruku na svém těle. V myšlenkách tentokrát sedím u počítače a hraju nějakou hru. Jakési „vykouslé“ kolečko sbírá kuličky v bludišti a honí ho duchové. Prý se mám seznámit s počítačem (říkali doma). No tak jo. Sedím před zářící obrazovkou a najednou ta samá ruka, ten samý pach zpoceného mužského těla. Jeho zrychlené dýchání, rozrušení, vzrušení. Snažím se odtáhnout a prosím o uvolnění. Místo toho mi přetáhne tričko přes hlavu. Snaží se mě líbat. Ne, to přece nejde… Odstrčím ho, seberu tričko a utíkám přes chodbu na záchod. Cestou potkám mámu. Ptá se, co se mi stalo. Odpovím, že nic. Nic?! Nic???

Proč mi to ten člověk dělá? Proč nechávám hrubé chlapské ruce, aby mi mačkaly můj hrudník, můj podbřišek, mé já? Co kdybych to přece jen někomu řekla? Jo, to je snad dobrý nápad. Ale co řeknu? A komu to řeknu? Že mi ten člověk ubližuje? Že dělá věci, které se dětem nedělají?

Ale já ho mám svým způsobem ráda. Je chytrý a vtipný. Naši ho berou jako rodinného přítele. Asi jsem vadná. Už se mi zase točí hlava, pláču. Myšlenky kolem mě skáčou jako tanečníci v šíleném verbuňku. Nechte mě všichni být. Chci být sama…