Jednoočka, pan Daniel, květák v akci a noha ve dveřích šaliny

Život s jedním okem a dvěma berlemi jsem si vyzkoušela, nebo spíše zkouším, poslední dva měsíce. Toto teď zaměstnává mou mysl víc, než vzpomínky. Mysl...ale také svaly, pozornost a trpělivost.

Nikdy jsem si nevšímala, kolik spoluobčanů se v našem okolí pohybuje pomocí berlí. Starších, mladších, všech věkových skupin, dá se říct. Nevidomé mám už roky zmapované, a už mám na ně tak říkajíc cvičené oko. (a to doslova, hihi :) Ale zpět k berlím.

Ortopedický zákrok, který jsem podstoupila v létě, vyžaduje odlehčení jedné nohy. Chůzi o berlích jsem si osvojila ještě v nemocnici a přišla mi docela v pohodě. Dokonce jsem se, z mého pohledu, víc, než důstojně, naučila hopkat po schodech. Nahoru, dolů, zase a znovu. Jak jsem byla na sebe pyšná! Pohoda! Ta se stala maličko méně pohodovější s tím, jak se začal zvětšovat „rádius kolem nemocnice“.

První cesta domů, opět v pohodě. Dcera řídí dobře a trpělivě mě „naložila“ do zánovního bavoráku svého přítele. Ten (myšleno vozidlo) není příliš stavěný na transport pohybově znevýhodněných, protože nabudete při nasedání pocit, že si sedáte na zem, ale při troše snahy se to dalo zvládnout (díky, Honzo, za rok v gymu). O něco lépe na tom byla škodovka mojí ségry, kam jsem nasedala už jako profík.

No ale další jízdy už jsem musela zvládnout svépomocí. Takže na řadě byl Daniel. Pán, který se dopravou osob a věcí živí. Na první pohled bodrý týpek s bříškem a dobráckým úsměvem. Celou cestu ode mě domů do města jsme prokecali. Zjistili jsme, že jsme vlastně „rovníci“, jak by řekla moje babička. Probrali jsme všechno, od nemocí, přes jeho kšefty, prostě všechno, co čas dovoloval. Danny se ukázal jako pravý gentleman a počkal na mě, aby mě odvezl od doktora i domů. Za zlomek ceny jsem si pak vyslechla ještě mraky jeho historek s klienty. Vydalo by to na knížku. Díky, Dane, byla to vážně jízda.

Jízda s Dannym byla legendární, ale člověk se jaksi postupně musí postavit na vlastní nohy, nohu, berle… no prostě musí vyrazit tak říkajíc po vlastních. Takže prostředky hromadného „ničení“, opravuji, dopravy.

Cesty s berlemi, batohem, občas ještě i s nákupem krkovičky s kostí a květáku „v akci“ jsou zkouškou fyzické i psychické odolnosti. První zjištění, které jsem učinila, bylo, že berle padají. Odložit tyto pomůcky z hladkého plastu, aniž by vám aspoň jedna neupadla, je úkol veskrze nadlidský. Takže v celkem pravidelných intervalech sbíráte batoh, bundu, brýle, berle… už mi asi z toho začíná „břeskakovat“… Do toho se pletete ostatním do cesty, omlouváte se a omlouváte a usmíváte. Do cíle své cesty dorazíte zpocení jako kůň a s pocitem havíře po šichtě. Ale s dobrých pocitem, že jste sebe, batoh, brýle, berle i květák v akci úspěšně dopravili.

Co mě ale při tom všem vrážení do lidí a sbírání upadlých věcí potěšilo nejvíce, jsou mí spoluobčané. Za ten měsíc, co jezdím do práce, se mi nikdy nestalo, že by mi někdo nenabídl místo k sezení, či jakoukoli jinou pomoc – za všechny zmíním paní, která obětavě strčila nohu do dveří šaliny, když mě uviděla „dobíhat“. Jiná paní, asi devadesátiletá, mi s úsměvem a pochopením nabídla své místo k sezení. Nebo mladý muž, bez jehož pomoci, bych ty květáky sbírala možná ještě teď. A resumé? Jsem šťastná za tuto zkušenost. Díky, Dane, děkuji paní a další paní. Děkuji, mladý muži. Děkuji za to, že jste mi ukázali, že dobří lidé ještě žijí (a že jich je 😊