Jednoočka, modrá mycí houba a krvavé kapky

Nevím, jak dlouho jsem byla pod peřinou. Možná jsem i usnula, nevím. Když jsem se odvážila vykouknout, všude byl klid, jen hodiny tikaly a z ložnice se z dálky ozývalo hlasité chrápání.

Vzala jsem ručník s kytičkami a vyplížila se do koupelny. Pečlivě jsem za sebou zamkla dveře a dvakrát zmáčkla kliku, abych se ujistila, že jsou dveře pevně na zámek.

Podívala jsem se do zrcadla. Viděla jsem dospívající, krátkozrakou holku s pár pupínky na obličeji, předkusem a dlouhou ofinou. Pořád ten samý obraz. Dlouhé vlasy svážu do ohonu a oblečení házím do koše na špinavé prádlo. Znovu pohledem zabloudím k zrcadlu, teď je ten pohled o něco lepší. Jsem štíhlá, na těle nemám ani gram tuku. Vlezu do sprchy a pustím vodu. Zavírám oči a nechávám teplou vodu stékat po těle. Po vlasech. Dolů.

Stojím tak dlouho, předlouho. Najednou se mi zatočí hlava a musím si sednout. Už nejsem v naší koupelně, ale sedím před obrazovkou počítače. Hraju jakousi hloupou hru. „Jeho“ nevidím, ale cítím, že se ke mně blíží. Cítím jeho dech po pálence, šeptá mi, že jsem krásná, že jsem nádherná. Křičím.

Najednou se přistihnu, že křičím doopravdy. Znovu jsem v koupelně. Popadnu modrou mycí houbu, která leží na okraji vany, a drhnu se. Drhnu se, až mě bolí ruce a tělo zčervená. Místy vytrysknou krůpěje krve. Nevadí mi to, potřebuji ze sebe dostat všechnu tu nečistotu a hnus. Už ho nikdy, nikdy, nechci vidět. …

…V tuto chvíli ještě netuším, že se znovu potkáme za šest let.

A že na život s úzkostí je slušně „založeno“.