Jednoočka a středa ráno a 28 stupňů ve stínu a 1100 kroků

Display na telefonu hlásí devět hodin a čtyřicet šest minut, je středa na konci měsíce května, když se vydávám na „odpolední“ směnu do práce.

Ráno probíhalo rutinně. Poprvé jsem procitla kolem půl čtvrté ráno, kdy se naše psí babička rozhodovala, jestli už je čas na ranní venčení. Zvítězila lenost a vzhledem k tomu, že ani naše čtyři kočky nechtěly snídat, tak jsem se ještě oddala snění.

V sedm ale už vstáváme všichni. Vlak mi sice jede až v deset, ale mám ráda pomalý „rozjezd“ s kávou, jogurtovou kaší a nějakým filmem. Případně ještě podle nálady a potřeby uklidím vyžehlené prádlo, nebo zapnu myčku. Domácnost zvládám „levou zadní“. Jako správná „jednoočka“ (se „slušně“ rozjetými involučními příznaky) ke spoustě věcí potřebuji brýle. Teď mám na mysli samozřejmě brýle na blízko, které jsem si zvykla nosit zaháknuté na horním okraji trička u krku a mám je tak neustále k dispozici. Sice už mám nacvičené zapínání myčky, pračky i sušičky „po paměti“, ale pořád zbývá mnoho jiných činností, kde se bez pomoci „zvětšovacích sklíček“ neobejdu. No, aspoň mám tak své brýle neustále u sebe a nehledám je. Na hledání brýlí je odborník moje máma. Jako dítě jsem vždycky šílela, když své brýle odkládala na všechna myslitelná, i nemyslitelná, místa v domácnosti. V tomto ohledu padlo jablko přímo ke kmeni jabloně, protože já jsem schopná brýle odkládat naprosto kamkoli a kdykoli. Kdyby se v této disciplíně konala nějaká soutěž, měla bych slušné šance na vítezství…

Ale už je čas na cestu na nádraží. Sluníčko se dnes opravdu činí, tak se snažím vyhledávat aspoň kousky chodníku ve stínu. I tak bych bez slunečních brýlí neměla šanci oněch tisíc sto kroků ujít. Takže mžourám na cestu a sunu se krok za krokem do cíle svého snažení. Naštěstí cesta vede po rovině a pak z kopce, tak jsem za sedm minut na nádraží. Snad vlak pojede včas…