„Jednoočka“ a její trénink nasazování a vyndávání oka

Samozřejmě nemám na mysli to skutečné, ale jen tu náhražku, co nosím. I když už se mě pár lidí otázalo, zda přes ni vidím. Nejsem Arnold v Terminátorovi, a ani moderní medicína tuto záležitost ještě neumí. Třeba časem...Ale dnes..

Je sobotní dopoledne, a kromě našeho lehce neurotického psa je celý dům stále ještě v říši snění. Vědomí toho, že se dnes nemusí vstávat za povinnostmi, dává možnost chvíli si přispat. Náš „Jack Russell interiér“ to však vidí jinak, a od páté hodiny ranní trénujeme v pravidelných intervalech výsadek na zahradu a zpátky. Vzhledem k tomu, že ho stresuje, i když vezmu do ruky žehličku, tak zůstanu raději u myši počítače.

Je zataženo, ale naštěstí aspoň noc předala vládu dnu (to zní divně, ale ať), a tak docela vidím i já na to, co píši. Po několika týdnech relativní pohody o sobě zase moje milá oční protézka dala včera vědět. Už od rána to bylo horší, ale odpoledne to byl vysloveně masakr. A kdybych nepotkala ve vlaku cestou z práce kamaráda svého syna, rozhodně bych onoho malého plastového tyrana (chápej protézku) i ve vlaku vydloubla a hodila někam do útrob kabelky.

Na vyndávání a nandávání už jsem mistr, stačí mi se jen lehce sklonit, a během pár vteřin se dostaví úleva. Je to velmi rychlé a diskrétní. Když si vzpomenu, jak jsem v začátcích lovila oko pod umyvadlem, stoličkou v koupelně, nebo pod postelí, musím se pousmát. Akrylátová protézka se totiž chová jako míček, a tak při pádu na pevnou podlahu hopsá. Něco jako mrňavý míček pingpongový. A o zábavu máte postaráno, protože si vždy vybere ten nejnedostupnější koutek. Zpravidla se takováto nehoda stane i v tu nejnevhodnější dobu. Třeba když spěchám ráno do práce. Už se mi několikrát povedlo vyrazit na nádraží bez ní, ale naštěstí jsem si vždy vzpomněla včas…. Ale, vlastně ne, jednou jsem si svůj hororově prázdný oční důlek uvědomila až ve vlaku. Naštěstí nosím brýle, tak to „na první dobrou“ nebylo vidět. A ještě jednou naštěstí byl ještě můj choť doma, tak mě přijel zachránit. Nebo možná zachránit před lehkým šokem lidi kolem mě. Od té doby si dávám větší pozor. Navíc momentálně nosím protézku skleněnou. Ta neumí hopsat, ta se jen roztřískne (nebo poškodí), což je ve výsledku totéž. Takže ji dnes zatím nechám spinkat a mohu si užít aspoň chvíli bez…