Zapomínání

Jde to kolikrát rychleji, než bych čekal. Ono zapomínat je lidské, samozřejmě, ale když se vás to dotkne bezprostředně, to byste radši zapomněli....

Kde mám ty brýle, sakra. Potřebuju je mít na nose, abych přečetl bezchybně i ta malá písmenka dole na dopise, co mi došel. Jedná se o důležitý dopis, jde o prachy, takže hodně důležitý. A brýle nikde.

Někde musejí být, přece, ještě nedávno jsem je použil, říká mi moje paměť. Jdu do kuchyně, pak do ložnice, tam je hodně míst, kde bych je mohl odložit, což mi zabere dost minut hledání, záchod vynechám, tam bych je snad nikdy neodložil, taky koupelna není moc v merku, ale obývák, jo, tam by to mohlo být, tam je míst, kde bych je mohl položit.

Stolek u televize, televize samotná, sedačka, parapet, taky knihovna je podezřelá, ale nic. Kdepak já je blbec mohl nechat.

Nebudu vás napínat, stejně na rozdíl ode mne tušíte, kde byly. Na nose, banální zápletka. Ale jsou horší, věřte mi.

Ztratil jsem mobil. Soukromý, naštěstí, u služebního by to byl daleko větší prů... švih. Ale i tak, byl můj, ne, chci ho mít zpátky. Celý den jsem nevytáhl paty z domu, tak tady přece musí někde být. Procházím byt, hledám, kam jsem ho jen mohl položit. V tom mi poradí moje dobrá víla, která umí vždycky dobře poradit: „tak se prozvoň z toho druhýho a už tady neběhej jak debil“, no jasně, má pravdu, jdu to udělat, že mi to hned nenapadlo.

Bohužel, to neklaplo. „Je tam obsazeno, Šárynko, von ho snad někdo ukradnul a teď z něj asi volá na nějaký linky drahý nebo co“.

„To mi nějak nesedí. Já ti ho prozvoním sama, jo?“, a bere do ruky ten svůj.

A čtenář opět ví dřív než já, že mi zazvonil mobil v ruce....Ach jo.

Zapomínání. Jestli se nelíbilo, zapomeňte.... :-)