Vrah

Je to kolikrát snadné, sklouznout na šikmou plochu. To se ani nenadějete. Ale vyškrábat se z ní, jo, to už bývá horší štreka.

Ani ne dva týdny poté, co jsme se nastěhovali do nového bytu, mi do okna a do oka předseda SVJ vpálil, že prý jsou na nás stížnosti, že neuklízíme. Tedy společné prostory. Já věděl, že uklízíme podle rozpisu na nástěnce, který nám mimochodem uložil úklid kupodivu hned následující týden po nastěhování a bránil jsem se.

„Dejte si pozor, voni vás sledujou.“, řekl polotajemně a odjel. Na kole, od našeho přízemního okna.

No nic, možná nějaký zvláštní přijímací rituál. Ale netrvalo dlouho a pan předseda volal: „Paní Bartoníčková si na vás stěžuje, že jí kouříte na záchodě.“

„My u ní na záchodě?!“

„No, ne přímo u ní, ale cítí od vás kouř ze stoupačky, když je na záchodě.“

Začínali jsme tušit, odkud vítr vanul a vane a že naše chabá obhajoba, že jednak doma nekouříme a druhak (fuj) bydlí ta paní o tři partaje nad námi, tedy zdroj kouře lze těžko identifikovat, stejně nepadne na úrodnou půdu.

Holt jsme se smířili s tím, že tady v tom docela hezkým baráku pod Ještědem, jinak plným příjemných lidí, jsme z nějakého důvodu pánovi a paní Bartoníčkových nepříjemní až nesnesitelní. OK, však se nemusíme družit.

Docela dlouho byl klid.

Občas jsme se potkali na chodbě, já dokonce paní podržel dveře, pozdravili jsme se, Tomík tedy ne .... a tam to možná bylo... on nezdraví, ani mladé, ani důchodce, ani zasloužilé členy SVJ. Aha.

No, nic. Horší bylo, že se mi začaly množit náklaďáky. Víte, já je sbírám, hlavně Tatry. A občas potřebuju novou vitrínu. A libereckej komunistickej panelákovej beton je teda hodně tvrdej.

Takže smontuju vitrinu, naměřím díry, kam jí pověsit a ne, fakt nevrtám, nastřeluju. Nastřelený hřeb je hned a přesně a drží.

Samozřejmě nenastřeluju během nočního klidu nebo tak, ona je to rána pěkná, a taky docela zasmradí střelným prachem, ale dílo je hotovo.

„Dobrý den, můžeme mluvit s paní Andrlovou?“, zeptal se mě nadstrážmistr ve dveřích poté, co jsme s Tomíkem začali sotva dávat modely do nové vitríny. Nápadně nasál zbytky střelného prachu v éteru a nadzvedl obočí.

„Ne, je v lázních,“ povídám

„V lázních... Podle svědectví sousedů u vás byla slyšet střelba. Máme důvodné podezření... pustíte nás dál, nebo...“

„Honza střílel, Honza střílel,“ zní mi za zády a má Tomík pravdu, ale vysvětlujte to orgánům. Pustil jsem je dál.

Prohlédli byt a nakonec mi uvěřili, že Šárka je pořád ještě živá v Jankách a my jsme jenom instalovali. Dokonce už i vím, kdo je na místo činu poslal.

Tedy, nemilí Bartoníčkovi, a obecně kdekoli nemilí sousedi po celé naší vlasti, bacha, jo. Abyste to jednou nepřehnali.