Vejšplechty starého zbrojnoše - IV - Cizí řeč

Devadesátá se pomalu šinula do své druhé poloviny a vše nasvědčovalo tomu, že kdo nebude umět anglicky zdůvodnit potřebu své funkce, půjde z kola ven. A nastal tedy čas jazykových kurzů.

     A když už kurz, tak zahraniční, intenzivní, progresívní. A když už tak, tak ať z toho něco mají i státní aerolinky (NATO to platí včetně dopravy), tedy co nejdál. Kanada, to je to správné místo pro výuku armádní angličtiny, vždyť tam se anglicky kolikrát naučí i místní "Francouzi" z Quebecku.

     Po 12-ti hodinovém letu utěsněn v nejlevnější třídě mezi tuberkulózního Chorvata (ovšem s úžasnými historkami z válečného Balkánu) a korpulentní Kanaďanku (s historkami drze antičeskými po její první návštěvě Divokého východu), jsem se vysoukal do haly a dočkal se velmi natržené batožiny.

     Přistál jsem v Novém světě. Splnil se mi sen. A v autobuse vypraveném z místní vojenské základny mne voják ženského pohlaví hned po usazení nazval buzerantem. Vlastně nenazvala mne ten voják úmyslně, jen nevěděla, že ještě nerozeznám jemné nuance místního dialektu, takže se na svůj přátelský pozdrav "Hi, Guys!" dočkal jen tichého zamručení "I am not.". Což jsem ostatně považoval za dostatečně ráznou odpověď na tu urážku nejen já, ale i reprezentanti dalších východoevropských kmenů, přičemž zejména katoličtí Poláci přidávali ještě cosi peprného ve vlastním jazyce a též Maďaři něco podotkli nad rámec angličtiny, snad to bylo temné "ereny" nebo tak podobně.

     Asi jsme nebyli první kurz, takže další personál výcvikového střediska zvládal svoje role nadmíru hladce. Přesně věděli, že začínat se má od jednoduchých frází, že opakování je matka moudrosti a že pavlovovské reflexy se netýkají jen psů. Tedy jsme mnohokrát denně slyšeli otázku "Odkud jste, prosím" a tazatel patrně doufal, že hrdost dotázaného nositele neznámé uniformy na vlastní národ nás přiměje ke gramaticky precizní a věcně správné odpovědi a od toho se pak už nějak v dalších týdnech odrazíme k vyšším výkonům.

     Pavlov, ano. Tak nějak to na nás muselo ten první týden zapůsobit, protože už jsme přestali postupně poslouchat, co se nás vlastně ptají a jen jsme slyšeli na to poslední příslovce "odkud/from", před zdvořilostním balastem "prosím". A bezmyšlenkovitě naučeně odpovídali, z jaké nádherné země pocházíme.

     Na samém začátku druhého týdne intenzívní výuky nastal problém. Spíš požár a to JE problém, kdy se na národnost nehledí. Sirény houkají a vás evakuují nebo se o to snaží i hasiči, kteří mnohokrát v komunikaci se studenty, co mají za sebou teprve lekci "Odkud jste", nejsou zaškoleni. A tak na mne a kolegu na patře ti dva záchranáři bez jakéhokoli varování nasadili ve tři v noci sice poněkud neobvyklou, ale nám za ten týden běžnou otázku končící slovem "odkud". Nu, podívali jsme se na sebe v pyžamech, bylo nám to trochu divné, že se nás na to i v téhle situaci ptají, ale co dělat, nakonec Jacek použil naučenou odpověď a doplnil ji - jak nám bylo doporučováno - širokým, vřelým úsměvem : " Já jsem z Polska a tady Jan je z České republiky..."

     Spasitelé se podívali jeden na druhého, možná se i ušklíbli, jeden z nich procedil: "Idiots!" a druhý zařval: "Smoke! From there?", ukázal nahoru ke střeše, pak na nás a hned dolů k podlaze, "You down!" a spokojen, že našel tak holé věty, kterým snad porozumíme i my, nás strkal po schodišti dolů. A tak jsme si postupně vyjasnili, že ta původní otázka snad asi byla ve smyslu, jestli náhodou nevíme, ODKUD se v domě bere ten kouř.

     Žádný učený z nebe nespadl. A i nám to nakonec trvalo dalších šest měsíců, než jsme mohli Kanadě poděkovat za další život podle přísloví kolik řečí znáš...

související články:

http://janandrle.blog.idnes.cz/c/434403/Vejsplechty-stareho-zbrojnose-III-Pametni-deska.html

http://janandrle.blog.idnes.cz/c/434004/Vejsplechty-stareho-zbrojnose-II-Zivy-semafor.html

http://janandrle.blog.idnes.cz/c/431772/Vejsplechty-stareho-zbrojnose-I-Kontroly-na-letistich.html