Ticho

Náhodný nález vlastní náctileté poezie musí být pro každého blogera silný zážitek. Tuším to od včerejška.

foto : autor

Ticho léčí,

které nejlíp?

Slyšet můžeš mnoho tich

a různé zvuky najdeš v nich.

     A neodolal jsem a začetl se trochu. Se shovívavým úsměvem na rtech i duši jsem pročítal ony neumělé, naivní, zamilované, odhodlané i přemoudřelé verše a vzpomínal na nádherné roky mládí. Nostalgie. A se sarkasmem svých šedin se ohlížel za sny a plány, kterých jsem byl tehdy dávno plný. Až jsem se zastyděl za svůj dospělý odstup, jakým jsem toho mladíka odbyl. Jakoby on za to mohl!

     Copak by asi on řekl na to, jak jsem stihl rok za rokem mnohé jeho plány rozškubat na beztvaré cucky? Jak přestával věřit vlastním snům? Tak mne zamrazilo, až jsem pocítil nutkání se obhajovat. Život nejsou básničky, chlapče. Dělám jak umím. A uznej, to nejdůležitější se nakonec přece plní. Když mi jeden úžasný rozpustilý kluk říká dědo, tvářím se jakobynic a uvnitř jsem šťastný. Třeba. Tak mne nesuď tolik přísně, jo?

... jen jedno ticho neléčí.

Ticho, kterým nezní NIC.

     A vůbec, zas tak moc jsem se nezměnil. Pořád mám sny. I plány si dělám...

...a Bůh se znovu směje...