Tati, naučíš mě řídit?

My, tátové (kluků) máme svoji čest a smysl pro základní povinnosti, takže odpověď je nabíledni: "Jasně, chlape."

Ale bývalo nám líp tatínkům, jak za svoji téměř třicetiletou praxi otce postupně zjišťuji. Není totiž už moc kde ty nezbedníky učit kroutit volantem, aniž bychom neměli pocit, že někoho dopravně omezíme, či dokonce ohrozíme. A nejen to.

Je to geneticky dané, jak se klukovi přehoupne řekněme desítka, začne se o volant zajímat. Napřed to uhrajeme spoluprací na víkendovém pulírování plechovky, pak mu tu otročinu přenecháme úplně za to, že si může vyjet a zajet z garáže. (Mimochodem , přesně v tomhle okamžiku dal můj otec před zadní stěnu garáže staré matrace, to víte, zadní světla na MB1000 zrovna tehdá byla úzkoprofilová...)

Když jsem já byl tenkrát kluk (jak zpívá(l) Mistr), to nejen písně zněly líp, ale i chlapi od rodin to mívali mnohem lepší. Taková "stovka" či "warťas" anebo i "žigul" potřebovaly častou domácí údržbu. A to bylo pro nás kluky zároveň předsálí řidičského ráje a zároveň nenucená automechanická škola, což se nám v pozdějším čase sakra hodilo, když jsme si koupili první stopětku anebo oltcita (jako já). Ale jednoho krásného dne  i nás už přestalo bavit jenom asistovat při odvzdušňování brzd, vyhledávání mazacích míst, leštění puchýřů na chromovaných náraznících či doplňování kapalin anebo jsme dokonce pohrdli majstrštykem našich tátů. kdy dali auťák na kolíbku a svépomocně vyvařili spodek a  chtěli jsme to jedině jediné chlapské, co předchází už snad jen touze po ženě: zařídit si to auto doopravdy.

Tatínek to chvilku ještě oddaloval všemožnými výmluvami, ale už sám věděl, že ta chvíle přijde. Odvezl nás na odlehlejší silnici (ano SILNICI).  a tam jsme o to motoristické panenství někde mezi Kotěhůlkami a Lhotou přišli. A pak už nás to nepustilo a až do chvíle, kdy jsme měli vlastní právoplatný vůdčí list, jsme tátu otravovali, kdykoli to šlo. A on to moudře používal jako zaslouženou odměnu za vše, co po nás právem vyžadoval.

Získal jsem vůdčí list, dokonce více než na jednu kategorii a nakonec podlehl i oné další touze a porodil - co to kecám - zplodil syna. I on nakonec projevil touhu po volantu a i mně před těmi 20+ lety nebylo zatěžko najít vesměs veřejná místa, kde by prvně zatočil volantem a polaskal nohou spojku a plyn, aniž by nás někdo přijel chránit či nám pomáhal.

Ty doby jsou ale pryč, jak zjišťuji. Volné plochy zastavěny a na jakýchkoli komunikacích je provoz, jaký tréning téměř znemožňuje. Ještě když do vhodného věku dospěl můj druhý syn, cca před těmi 10-ti lety to šlo, ale teď ne. Všude pořád někdo jezdí!

Ale svitlo nám na lepší časy. Tatínkové, jak jsem proti těm všem regulacím, tak jedinou vítám. O vybraných svátcích jsou krásné volné plochy pro výcvik našich chlapců před všemi super a hyper markety, co jich v Česku je! Hned příští termín mají dvojčata slíbená, a to dodržím, protože auto už vyluxovali (jsou to hoši) v předstihu, i ostřikovače jsou doplněné a na cokoli ostatní si bohužel u dnešní škodovky netroufnu ani já sám....