Srdíčko

Po skoro pěti dnech turnusu a když poslední dvě šichty jsou noční, to jedete v sobotu ráno domů jak po ráně lopatou, anebo -cituji kolegu z Karlína- jak zbouranej Těšnov.

Přesedám v Turnově na tyrkysovou chrchlu Arrivu do Liberce, sobota dopoledne, hezké počasí, je dost plno.

Najdu si místo vedle mladé slečny a samozřejmě se napřed zeptám, zda si smím přisednout. Zvedne oči od knihy (!) a povolí mi to.

Už se blížíme, zbývá jen jedna zastávka a proto je třeba napsat milované taxikářce: „Za chvíli jsem tam, moc se těším“, a přidám smajlíka, srdíčko.

V Rychnově slečna vystupuje, a když mne míjí, podívá se na mě, usměje a řekne: „Promiňte, zahlédla jsem to nerada, vy jste vaší paní poslal srdíčko?“

Jsem asi dost zaražen: „No, poslal, to my tak děláme.“

Protáhne se okolo mě a na odchodu jen řekne: „To bych taky ráda...“ , a je pryč.

Zbytek cesty do Liberce přemýšlím, co ta dívka, která se cestou nedívala na rozdíl ode mne do mobilu, ale četla si knížku, tím myslela. Že by taky chtěla, až bude stará jako já, někomu ještě posílat a dostávat srdíčka?

Říkám to po příjezdu Šárce a ona to – ženská – vidí jinak, prý jen teď by nejspíš chtěla od někoho dostat srdíčko, asi se cítí sama.

I to je možné, kdo ví, ale celkově je dobře, že máme srdíčka, ne?