Šmírák

Mnozí máme nějakou tajnůstku, libůstku až úchylku, většinou určitě naprosto neškodnou. Já svoji zjistil teprve nedávno. Snad to jarní slunce, snad okolnosti, kdy příležitost dělá zloděje.

Jaro, teploučko, hřejivé paprsky přímo vybízejí ženy a dívky, nejlépe bez doprovodu, vracet se po čase stráveném v obydlích zase do přírody a oděné jen společensky nutně. Už tenhle pohled sám o sobě je skvostný a odhalené vzbuzuje snivé představy o podobě partií zahalených, až srdce buší.

Moje srdce chce bušit. Nutí nohy sledovat krasavice nepozorovaně až do míst, kde se osmělí a odhalí víc. A já mohu svoje dosud odhadované představy tvarů i úprav detailů porovnat se skutečnými půvaby konkrétního těla. Vzrušující k nevydržení.

Oběť jsem si vyhlédl ještě v tramvaji, v první chvíli mne zaujaly její oči a očarovaly plavé vlasy, ale neodolatelná byla celá. Kouzlo mládí. Nezklamala mne, vystoupila a mířila do parku. Nádherná byla už oděná. Nic lascívního, zakryto bylo vše, co má zůstat cizím lidem na veřejnosti skryto, ale legálně nahá místa dávala úžasné nápovědy, jaká budou pokračování. Tvary byly výrazné i pod tenkou látkou, moji představivost to spíše povzbuzovalo. Aspoň na chvilku zahlédnout, jak opravdu vypadá! Chvíli se procházela, pak ale snad procházkou znavena polo usedla, polo ulehla na čerstvý trávník za keřík, přivřela oči a nastavila se paprskům. Já se usadil na nejbližší lavičku a doufám nenápadně ji očkem pozoroval. Na dálku naštěstí vidím ještě dobře. Svůdná poloha povytáhla šaty vysoko nad kolena, brzy si také rozepla další dva knoflíčky a bylo možno zahlédnou ještě více. Byl jsem si jist, že bude pokračovat, odhodí stud i konvence, vždyť sluníčko tak krásně hřeje. Dočkám se, určitě se dočkám.

Daleko široko nikdo, také si toho všimla. Rozhlédla se kolem sebe, napřed si trochu nelogicky stáhla šatečky zpět pod kolena až jsem se lekl, že mne za keřem zahlédla, ale ne, to se jenom osmělovala. Znovu se rozhlédla, ujistila, že je sama a pak pomalu zvedla obě ruce, až se látka na ňadrech vypnula a ladně rozvázala první šňůrky. Jen něco pohybů prstů, ale trvaly věčnost. Druhý pár nechala zavázaný, lehce si přidržela vlasy a přetáhla jej přes hlavu. Konečně! Jarní slunce pohlédlo do zatím skryté časti dívčí tváře a já lačně s ním. Rouška byla dole a tajemství odhaleno.

Viděné předčilo veškerá moje očekávání. Byla opravdu neskutečně krásná a je veliká škoda, že v těchto dnech ještě nemůže svůj půvab dávat beztrestně na odiv světu. I když, nebude to pak už žádné vzrušující dobrodružství...Co nám dědkům za radosti zbude, až vrchnost pravidla rozvolní?