Slepota sytých diváků

"Chléb a hry" se snaží dodávat plebsu vládci už nejméně od antiky a daří se jim to spletí dějin různě. Tu dávali důraz na chléb, tu preferovali hry, aby stejně nakonec sklízeli povšechný nevděk neprivilegovaných mas.

     O ten jim ale nešlo, zato moc a bohatství jim podobně povšechně zůstávaly. Tedy, až na revoluční doby a i ty si uměly vybírat své nově zatracované a vyvolené kolikrát bez ohledu na předchozí časy. O vyváženou kvalitu chleba  i her se ale noví i staronoví potentáti pokoušeli starat průběžně, možná i proto, že obojího se nedostávalo.

     Ale dneska? Chléb je v našem světě samozřejmostí tak samozřejmou, že celá odvětví postmoderní ekonomiky ziskují na tom, že nám ukazují, jak jej nekonzumovat, abychom si zachovali zdraví či mediálně estetický vzhled těla anebo dokonce přímo tyjí na ekologické likvidaci přebytků Božího daru. Jak smutné.

      Oč jsou ale smutnější hry vládců, říkám já... Už se ani nesnaží, abychom jim jejich hry uvěřili. Logika jednotlivých kroků, rozhodnutí a činů vůbec nekoresponduje s předchozími sliby, záměry anebo  dokonce dohodami.

     Vše jakoby bylo jen divadlo.

     Chcete příklady? Úmyslně nebudu zápecnicky český a najdu je v naší širší vlasti - EU. První, tolikrát omílané kvóty pro uprchlíky, téma rádoby vibrující Evropou a přitom už loni na podzim bylo jasné, že nejen nic neřešící  kvantitativně, ale ani kvalitativně, protože systém přerozdělování lidí mezi státy prostě nikdy nemohl reálně v REÁLNÉ Evropě fungovat. A výsledek: samozřejmý, z plánovaných a násilně nařízených 160000 kvótních emigrantů bylo doopravdy přemístěno cca 200. Výsměch? Spíše hrůza. Vzpomeňte si na všechny ty novinové články, kde komentátoři reflektovali ultimativní názory vrcholných vůdců Evropy o prospěšnosti kvót a multikulti retardaci ostatních (nižších) evropolídrů, kteří je odmítali.

      Druhý příklad prožíváme právě dnes. "Tvrdá jednání" o britských požadavcích na úpravu pravidel EU. Pchá, říkám já, Poslední, kdo uměl nějaká vážně tvrdá jednání, byla možná lady Thatcher. Možná, protože už tehdy politici na věrohodnost her pro poddané dost kašlali. Premiér Cameron hraje nyní tak špatnou hru - a EU mu v tom statuje jako jeden muž podobně trapně - že mu jí snad nemohou uvěřit ani na Ostrovech. Jak hloupě se do téhle pasti pan premiér Jejího Veličenstva dostal, tak hloupě ve hře pro hlavně domácí diváky pokračuje. A to nemění nic na tom, že Brexit bude špatně pro obě strany Kanálu. Ale o tom přeci hry nejsou, nebo jo?

       "Tříkošilový" summit, jak praví bruselský ptydepe, nakonec odsouhlasí něco, co bude (možná) platit za 5 a více let, anebo co už vlastně platí, anebo co nikdo nerozpozná, jestli platí anebo ne. Jistě mediálně je vděčné prosazovat tvrdě na summitu premiérů a prezidentů států do dvou do rána, aby UK nevyplácela přídavky na děti dětem, které v UK nežijí, ale upřímně, takové přídavky činí ČTVRT PROCENTA vyplacených přídavků na děti v Británii, neboli statistickou NULU v makroekonomických měřítcích výdajů Spojeného Království. Ale je to velké téma bulvárních i jiných deníků. Či jinak: je to jen politicko-mediální HRA. Hra s Evropou, která původně vznikla jako přestřelka s nějakými snad 130 euroskeptiky ve vlastní straně pana premiéra. Ale dotáhnout do jakkoli třeba hořkého konce se musí, že.

     Vážně trapná hra, říkám opět já. Trapná, hloupá a nudná. Ale snad se ani netěším, jestli naši či evropští politici vymyslí konečně nějaké lepší hry pro nás tady dole, hry s obsahem. Protože se docela bojím, že by je mohly napadnout hry válečné. Někteří už k tomu mají docela nakročeno. Když už máme toho chleba nadbytek...

Abych se vrátil k titulku: Prohlédneme hry vládců, ač zaslepeni chlebem?