Šikana

Hodně se o ní dneska píše, a je to zdá se velký problém škol a dětí, tedy o tom přemýšlím i já, mám koneckonců (zatím) 5 vnoučat a bojím se o ně jako každý děda...

Přemýšlím, jak to bylo za nás. Na ZDŠ, tedy tehdejších devítiletkách. Možná jen zapomínám to špatné, možná už jsem jen stářím nostalgický, ale věci, o kterých dnes čtu a slyším, nepamatuju. Též je možné, že jsme jen nebyli tak „cimprlich“. Fakt nevím.

Co vím, že se dodnes se svými spolužákyněmi a spolužáky pravidelně setkáváme u piva a je to fajn. Máme se rádi, dokážeme se navzájem vyslechnout a třeba i pomoci si, když je třeba. A to by asi nefungovalo, kdyby kamarádství mezi námi nebylo i tehdy.

Vím, že těžko srovnávat, sociální sítě, materiální rozdíly, vůbec vnímání světa je někde hodně jinde, ale děti jsou snad pořád děti. Jsou odrazem svých rodičů, jsou i odrazem svých učitelů, jsou také odrazem svých vrstevníků. Nebo už ne?

Ve třídě jsme měli chytré kluky a holky, šprty, tlusťochy (mě), jednu nádhernou Cikánku, taky ty, co sotva měli na čtyřky, autistu, zrzavého syna naší ruštinářky, přerostlého reprezentanta v košíkové, moc hezkou holčinu s nohama do „O“ , i kamarády, kterým jejich rodiče ani kolikrát svačinu nedali, byli jsme to prostě my , ta naše třída A.

A o tom možná bylo a je. Protože my jsme nepotřebovali si vybíjet nízké pudy na soukmenovcích. My jsme měli „nepřítele“ definovaného jasně. Béčko. Berte prosím s velikou rezervou.

Mám tu čest, že jsem absolventem Základní školy Járy Cimrmana. Lysolaje, pražská čtvrť na samém okraji metropole. A tam holt vždycky chodily dvě sorty dětí, MY, z Prahy, no a potom ty z přilehlých vesnic, Horoměřice, Únětice a tak. No to uznáte, že je jasné, kdo byl béčko... (A to se poznalo už třeba na zastávce autobusu, Áčka vozil červený městský autobus, zato Béčka jen ten modrý, kolikrát i zastaralejší, příměstský...)

Možná proto jsme tak drželi pohromadě. A když jedna naše spolužačka začala v osmičce „chodit“ s béčákem, no tak to potom vlastně šikanu zažila. Ale jen takovou, že na třídním mejdanu jí nikdo nechtěl dát pusu.

––-Lysolaje 1979––-

Jak říkám, dodneška se pravidelně scházíme, a smutně taky vzpomínáme na ty, co už nikdy na pivo nepřijdou, a žádnou šikanu si nevyčítáme.

Ale, jestli se dnes někde děje, moc mi to mrzí a bolí, a vás, co jste toho účastni, to bude bolet taky dlouho, uvidíte....

P.S.: Když už jsem sem dal tu třídní fotku, tak musím jednak vzdát hold těm, co už mezi námi nejsou, je to hrozný, ale je to život... a také poznamenat, že naše soudružka třídní na tenhle svůj titul nebývala moc hrdá, naopak , je to dáma, která nám nikdy žádné klíny do hlavy nemlátila, a je to taky krásná vicemiss republiky z let pozdně šedesátých, což jsme seznali oficiálně až po revoluci, ale my kluci jsme to tak nějak podvědomě cítili vždy, viď paní učitelko.... :-)