První oběť války

Jakkoli si můžeme myslet, že víme, která válčící strana má pravdu a vede spravedlivý boj, je to iluze.

     Pravda, ta utrpí vždycky válkou nejvíc a zpravidla dávno před prvním výstřelem a ještě dlouho po vyhlášení míru. To je známý fakt. Proto nemá příliš smyslu hledat ji někde pod těly mrtvých vojáků či zasypanou v sutinách domů poničených vesnic a měst. A už vůbec nemá šanci ve štábech válčících armád anebo u jednacích stolů znesvářených stran.

     Jen si připomeňme, kolik lží už jsme slyšeli během ukrajinské (občanské?) války. Tu lži o bezvadně zvládnutém taktickém ústupu (Hitler takhle ustupoval do předem připravených pozic až do Berlína), tu o počtech zraněných a zabitých, tu o neexistenci konkrétní techniky na bojišti, jindy o neexistujících vojácích. Lži, lži a zase lži a my, rádoby nezúčastnění diváci jsme nakonec rádi, že se od válečníků vůbec něco dozvíme.

     Nepřeceňujme tedy informace od žádné ze stran a přijímejme je s vědomím, že nám je předkládají s úmyslem prospět sobě a nakonec zvítězit.

     Proto nečekám pravdivou a vlastně vůbec žádnou odpověď na svoji následující řečnickou otázku: Jaká je tedy skutečná dohoda Minsk II? Co jste tam doopravdy dohodli, když proti zjevnému porušování těch dohod, které jste veřejnosti prezentovali, nikdo ze signatářů -ani ten, komu je ubližováno- věrohodně neprotestuje a ze strany vedení Ukrajiny vidím jen zoufalou snahu si bezzubě velkohubou propagandou zachránit tvář před národem. Kolik dní či týdnů bojů, kolik mrtvých a kolik ještě "bezvadně zvládnutých taktických ústupů" si vyžádá, aby se vámi nakreslené hranice nového uspořádání staly realitou i v terénu?

P.S.: Děkuji VK za inspiraci.