Pochopení

Pochopit lze i lidi a jejich činy, s nimiž nesouhlasíme. Pochopit nemusí znamenat odpustit. A odpustit by nemělo znamenat zapomenout. A doba a okolnosti, ve které ti lidé žili a své činy páchali, byla jiná, než ve které máme to štěstí žít my.

foto : autor

     Tenhle prodloužený sváteční víkend mám to potěšení podílet se coby externí dodavatel vlastní pracovní síly na rekonstrukci elektrorozvodů bývalé myslivny Švancenberského panství, později objektu pohraniční roty a dnes Informačního střediska Správy Národního parku Šumava. Po delší době mám tak zase možnost trávit čas uprostřed krásné přírody, přímo na místech, o kterých se tak uchvacujicím způsobem a přitom prostě píše v Klostermannových románech.

     Nebudu se rozplývat nad krásou okolí ani nostalgicky vzpomínat na své šumavské dětství. Hlavou se mi tyhle dny honilo spíš něco jiného. Celý den jsem měl na očích panorama okolo Luzného, kopce plné bílých a mrtvých stromů, pozůstatků to kůrovcové kalamity. Ale zdaleka už to není dnes tak bezútěšný pohled jak před 10 či patnácti lety. Dnes je již celá plocha suchých kmenů prorostlá zdravou, mladou a zelenou smrkovou omladinou. Náletem a vlastně tedy nejen smrkovým. Nejsem odborník, nikdy jsem se neuměl kategoricky postavit ve sporu o bezzásahové oblasti mé milované Šumavy na jednu či druhou stranu, ale co dnes cítím, je pocit naděje. Naděje, že čas uzdravuje. A příroda si poradí.

     V blízkosti bývalé hájovny/PS roty je pomníček. Padl zde voják, důstojník. V roce 1959. Rukou svého podřízeného vojína. Bylo mu 22 let. Přečetl jsem si nápis na desce několikrát a přiznám se, že jsem měl velmi podivné a smíšené pocity. Nejprve to bylo překvapení, že nějaký pohraničník má dnes ještě vůbec nějaký pomník. Potom zvědavost, co se zde přesně vlastně stalo. A nakonec pokoru, ohromnou pokoru, když jsem si zblízka prohlížel fotografii onoho mladého poručíka, který zde před mnoha lety zemřel.

      Ani teď se nechci kategoricky postavit na stranu důstojníka komunistického represívního soukolí, který přišel o život při práci, kterou dnes umíme bez problémů označit jako protilidskou. Ale stejně tak to vůbec nedokáži ve prospěch člověka, který jej o život úmyslně připravil, když zradiv vynucenou přísahu, obrátil věrolomně zbraň proti svému veliteli a zajistil si tak pro sebe volnou cestu za vytouženou svobodou.

      Co ale chci, je ocitovat zde text, který restaurovaný pomník pohraničníka doprovází. Protože přemýšlení nad ním mne naplnilo podobným pocitem jako pohled na znovurodící se porost v okolí Březníku. Totiž nadějí. Nadějí, že čas uzdravuje. A že člověk si poradí. Pochopí, možná odpustí, ale nezapomene a poučí se...

     "... poručík Václav Horváth z Litovle sloužil u brigády Pohraniční stráže u roty PS na Březníku. Bylo mu 22 let, když dne 6. listopadu 1959 zaváděl po obědě skupinu nováčků na ochranu státní hranice. V blízkosti státní hranice u Modrého Sloupu se dal na útěk se zbraní nováček voj. Řanda. Poručík jej pronásledoval. Vojín cítil, že státní hranice nedosáhne a proto se proti veliteli obrátil se zbraní a zatřelil jej. Poté překročil hranice...

...Poručík Horváth se stal jednou z mnoha obětí na hranici. Sloužil státu a boj o tzv. Zelenou hranici byl a zůstane navždy součástí historie této části Šumavy. Taktéž i pomníčky dalších pohraničníků, osob pokoušejících se překročit státní hranici a také zaniklých obcí. Všechny oběti si zaslouží naše pochopení a úctu...

... po listopadových událostech 1989 byl pomník poničen....v rámci projektu Válečné hroby a pietní místa byl do blízkosti původního místa navrácen v roce 2010...

... Motto: Národu, který si neváží svých lidí ochotných nasadit život pro svoji ochranu hrozí, že žádné mít nebude, až je bude potřebovat."

     Klid jejich duším...

     Poučíme se? Co myslíte...?