O toleranci a respektu

A taky možná o tom, že moje svoboda končí přesně v místě, kde začíná svoboda někoho jiného. A taky dost možná nekorektně...

"Na lesbách a gayích není nic k tolerování, jen si zaslouží stejný respekt, jako ti kdo se narodí jako heterosexuálové", řekla mluvčí dnešního Prague pride s tím, že právě za tohle dnes Prahou pochodovali. Sice nevím, proč vypíchla jen půlku z oné moderní LGBT komunity, ale budiž, jejich věc. Možná by i jejich věcí mohlo být, jestli si od nás ostatních (kdo se teda vyděluje?) chtějí vynutit respekt místo tolerance, ale ptám se, jaký respekt projevují oni sami?

Proč si neudělali happening rovnou na Letné, proč museli předtím zatarasit na dlouhé minuty v sobotu odpoledne už tak přeplněné Václavské náměstí, proč potom museli pro mnohé bizarním pochodem ochromit dopravu v dalších částech Prahy? Možná proto, že oni sami nemají respekt k jiným, říkám si. A budu sobecky osobní. Já v tu dobu, kdy se oni bavili či vyjadřovali veřejně své názory, pracoval. A potřeboval jsem řídit auto po Praze. Vadili mi, překáželi, obtěžovali mě, okrádali mě o čas i peníze za naftu.

Není to nic osobního proti LGBT, stejně tak mne prudí všechny ty půl i celé marathony, co by se namísto frekventovaných komunikaci mohly klidně běhat okolo Stromovky nebo v Šárce.

Dnešní Prague pride byl ukázkovou akcí ve jménu práv menšin na úkor většiny. Hrubou netolerancí a nerespektem směrem k ostatním bojoval za respekt a toleranci vůči jim samým. A nakonec už úplně osobní poznámka: ti dva z celkem z pěti řidičů alegorických vozů, co řídili pod vlivem drog můj respekt nikdy mít nebudou. Stejně jako žádný člověk jen proto, že je v něčem menšinový. Ale velký respekt mám naopak ke každému, kdo něco dokázal, kdo něco umí a k něčemu dobrému přispěl. Z kterékoliv komunity.