Modrý sluníčko

Někdy je to těžký. Ale většinou naopak moc hezký. Jen mnohdy nevíme, která bije, víte? Jestli ta hezká nebo ta těžká.

Koupil jsem Tomíkovi pastelky. Byl nadšenej. Jenže ŽLUTÁ se zlomila. Máme sice ořezávátko, ale stejně rezult byl jasný, rozbitý a vyhodil ji do koše. A i na naše naléhání, prostě ne, rozbitý, vyhodit.

Autisti mají svůj svět, to už vím. Ale to stejně neznamená, že by mne nemohl překvapit. Dneska, například.

Vzal si pastelky a chtěl kreslit. Domeček, trávu okolo a pak došlo i na sluníčko.

„Sluníčko rozbitý, to nevadí.“

A nakreslil ten kotouč nad zemí krásně modrej.

...

A jindy jinak. Ve škole evidentně nebyl oběd podle jeho gusta. To se nám stává často. Jsme připraveni a nabízíme různé pochutiny jako náhradu školní stravy. Ale dneska:

„Řízky zapomněl.“

Hned jsme nevěděli a pátrali na netu, jestli ve školní kuchyni nezměnili menu. Ale ne, chyba byla na naší straně. Nezodpovědně jsem jen tak mezi řečí včera připustil, že budeme mít řízky a dneska jsem je cestou ze školy nekoupil a tudíž NEJSOU.

Takže viníka máme, Honza zapomněl. Dobře mu tak, řízky nakoupila nakonec maminka a na dědka zapomnětlivýho nezbylo....

Jenže potom přijde a řekne: Řízky samotný, brambory nechceš,“ a já vím, že mu chutnalo. A dám si moc dobrý nemodrý brambory.

Hezké modré dny Vám všem přeji.