KSČM, která si nezadala IV

Pan europoslanec Ransdorf zemřel. Frází a klišé typu O mrtvých jen dobře, Já jsem si pana poslance vždycky vážil ač byl názorů odlišných teď můžeme číst/slyšet v médiích dosti.

     Smrt je smutná. Pro pozůstalé. Jistě. Pro zemřelého? Tam si jistý nejsem. Tedy spíše věřím, že smrt nemá rozměr pouze smutku, ale jen spravedlnosti, odpuštění a smíření...

     Jako bloger jsem pana Ransdorfa tepal, o tom nic. Myslel jsem si o něm, že je lhář, mamonář a bezcharakterní kariérista a myslím si to dosud. Jemu to určitě bylo jedno, moje tepání z výšin europoslanecké úrovně vnímání vůbec nezaregistroval. A já si o něm myslím stále to samé, protože jeho smrt na tom nemůže nic změnit, skutky prostě zůstávají.

     Je mi líto, že zemřel. V 62 letech bychom ještě umírat neměli a naopak bychom měli konečně světu dodarovat mnohé z toho, co jsme dosud jen vsávali.

     Ale stalo se. A stává se to mnohým. Většinou mnohem méně vzdělaným a mnohem méně obdařeným štěstěnou úspěchu tady dole než byl pan Ransdorf.

     Nevíme nikdo dne ani hodiny, neznáme smysl našeho bytí dokud nedojdeme  cíle, ale pyšně bych si dovolil  poznamenat, že jsem snad už něco pochopil...

     A tak teď vlastně spíš přemýšlím o těch, co nyní asi vymýšlejí, jakou pěknou frázi napíší do kondolence rodině pana Ransdorfa, která doopravdy smutní a truchlí. Přemýšlím o nich, kteří ještě včera si mnuli ruce, jaký je ten Ransdorf naiva, co uvěřil vlastní pýše. A svoji vlastní pýchu se neuvědomovali ani včera ani dnes.

     Přemýšlím o nás, co se dokážeme snadno vybudit k nenávisti k lidem, které známe jen z médií a možná kdybychom je poznali osobně, tak svoji nenávist přetavíme velmi rychle do nezřízené a stejně povrchní adorace.

     Přemýšlím. Například  o tom, že třeba zrovna teď je pan ateista komunista europoslanec Ransdorf velice nepříjemně překvapen tím, jakému soudu čelí...    Ale  stejně, co my všichni víme....že?