Kaplička

I stavby mají svoje narozeniny. A dokáží stejně jako lidé též překvapit, jak mladě na svůj věk vypadají. Uvědomil jsem si nedávno při jubileu „naší“ kapličky.

Chodil jsem okolo ní celé své dětství. Prostě tam stála. Pro mě, děcko, samozřejmě odjakživa. Nikdy jsem se nepídil po tom, kolik jí je let. Ani v dospělosti, vlastně, myslím své dospělosti. Nedílná, odvěká součást vesnice, pardon, městské části Praha 6-Sedlec.

Vždy v neděli o jedenácté dopoledne nám před obědem zazvonil její zvon, někdy tam maminka zašla na mši. I jindy, na církevní svátky, či při narození nebo úmrtí místních. Mne už jako malého kluka nejvíc zajímalo, co je tajemného za malými okénky v mohutných dveřích a žádal dospělý doprovod nadzvednout a podržet, abych ta barevná světélka okolo oltáře dobře viděl.

V pozdějším předpubertálním věku mi – Nejsvětější Trojice snad promine – poskytovala zadní strana kapličky, tehdy docela zarostlá keřím, schovku pro dokonale zabalené marsky a sirky, které by jinak rodičové doma jistě našli.

A hlavně daleko později, v kapli byl pokřtěn druhý syn, byl to skvostný zážitek. Ač příprava na křest proběhla poněkud partyzánsky, ale jak už ve svém věku dobře vím, Bůh nás má rád a je velmi shovívavý. Děkujeme.

Tedy, tahle „naše“ kaplička oslavila právě 300 let. Její historii najdete v odkazu, já jsem jen pocítil potřebu sem dát pár postřehů osobních. A přeju oslavenkyni dlouhého života...

(obr.: 1,2 foto jubilejního letáčku, 3 galerie autora)

Odkaz