Jména

Máme je od narození. Slyšíme na ně, reagujeme na ně, prokazujeme se jimi. Dokud to jde, voláme jimi své blízké....

Proč píši dokud to jde. Protoze už znám, kdy to ne vždy jde....

Asi tak deset let nazpátek jsem se zázračně dostal z mrtvice, chcete-li, z lehké mozkové příhody. Nonšalantně odmítl invalidní důchod a ruku, co se zdála nejvíc zasažená, odmítl uznat za chorou, když je stejně levá odjakživa.

Nerouhej se, říkával mi můj děda kdysi....

Nerouhám. Ani dnes, dědo, pracuju, makám a reverzy jsem podepsal, abych mohl makat, tak jak chci.

Ale horší se to... Ta potvora zasáhla víc než ruku, ta se už jen pomaleji zdvíhá, když si potřebuju otřít slzy z očí. JMÉNA!

Já si nepamatuji jména! To byste nevěřili, jak je to trapné. Přijdu na sraz základky po třiceti letech a mnozí nepoznají mne podle obličeje. Což se jim nedivím. Ale já je podle obličeje nakonec poznám, jen to jméno se mi nevybaví.... (Sraz blogerů je podobný druh)

V rodině, a mám dneska, pokud dobře počítám, 8 dětí vlastních i nevlastních a 5 vnoučat, tam se mi to plete sakra, ovšem u nich to trošku zakrývám stářím dědečka...

Ale třebas v práci je to fuška. Včera někoho potkáte a zítra netušíte, jak se ta kráska jmenovala. Daleko víc to ovšem kariéře škodí u nadřízených. Aspoň, že je tady zavedené oslovení kolego/kolegyně.

Vrátím se k rodině. Protože to je moje naděje. Pletu si vnoučata, pletu si bratra se švagrem, pletu si děti vlastní i nevlastní, pletu si dokonce extchány a extchýně s těmi současnými, ale pořád se držím, doufám, Šárko.

Protože moc dobře vím, že chci ještě chvíli přežít. Nebude to dlouho trvat, choroba postupuje rychle, přežiju jen do té doby, než si spletu to nejbližší JMÉNO...

:-D

Odkaz