Jak jsme plesali

Maturitní ples je velká událost, zejména pro maturanty. I já mám - věřte nevěřte - maturitu, takže vím, o čem mluvím.

Samozřejmě první byl ten můj. Ale nesmíte si to nějak idealizovat. Rok 1984 (Díky, Orwelle), vojenské gymnázium Jana Žižky Praha. Což už zadalo problém samo o sobě, a proto nám velitelé kladli na srdce, ať pozveme nejen rodiče, ale hlavně hodně dívčin známých, aby vůbec bylo s kým tancovat. Vzal jsem si to k srdci, rozdal lístky hned třem, ale netancovaly, pokud tedy za tanec nepovažujete wrestling...

A pak se rodily, rostly, studovaly a maturovaly děti. Pohříchu jsem dvě nejstarší zmeškal. Tedy jejich maturáky. Výmluvou bylo, že jsem bydlel daleko. A nepřijel jsem. Škoda, hlavně moje. Napravil jsem to částečně přítomností na promoci, ale uznávám, maturák to není.

A pak už jsem se plesů zúčastnil statečně. Dva jsem absolvoval a bylo to moc fajn. Ono vidět vlastní děcko, jak je hrdé, že něco dokázalo, vidět jejich učitele, jak je mají rádi a užívají si jejich den, a vůbec být tam, je skvělé.

Včera jsem byl opět na plese. Maturitním. Moc jsme se na ten den se ženou těšili. Nakonec jsem tam byl bez ní. Ráno podstoupila operaci páteře a budiž Bohu a doktorům sláva, že úspěšně. Tedy jsem byl vyslanec samotný. Bylo to moc hezké, opravdu, inu předtančení s hudbou Michala Davida mj. dokáže boomery jako jsem já dostat do varu :-), a pak stužkování, kdy ta naše maturantka kráčela po koberci jako princezna... Prostě nádhera. I to moje bolavé koleno si nakonec zatancovalo. A stůl jsem měl hned vedle pódia, takže repráky u ucha, no, nostalgie na osmdesátkové vesnické zábavy hadr.

Anetko, díky za krásný večer, moc Ti to slušelo holka a mámě budu všechno dopodrobna vyprávět.