Já už budu hodný!

Slibuju, že se polepším a pak už se nikdy nezhorším. Že si tu lekci budu už navždycky pamatovat. Že už se nebudu rouhat. Už mám priority srovnané.

Hlavně ať už to skončí. Snažím se bránit pyšným myšlenkám, že všechna ta opatření by snad na svět dopadla jen kvůli mně. Tak to jistě není. Tak důležitý jedinec nejsem. Určitě nás podobných hříšníků muselo být víc. Hodně. Moc. Nevděčných. Rozmazlených. Neempatických, slepých a hluchých ke strádání bližních. Starali jsme se jen o vlastní pohodlí, neviděli si na špičku nosu.

Hm, takový jsem skutečně byl. Není lehké si to přiznat, bolí to. Ale ještě víc nyní bolí trest, jakkoli spravedlivý. Trest za pohodlnost, sobectví, lakotu. Vždyť já kolikrát po práci jen narychlo zašel do konzumu, tam vyhledal to, které bylo zrovna v akci, dal jich pár do košíku a bylo mi šumafuk, jestli je lahvové, plechovka nebo dokonce v plastu. A pak nekoukal napravo nalevo, rovnou domů, okolo hospody jsem prošel jako by tam ani nebyla.

Vůbec mi to nepřišlo divné ani zvrácené. Naléval jsem si před televizí z obalů do půllitru s vědomím, že točené tam někde venku je a že když jej budu chtít, kdykoli si na něj můžu dojít, že tam pokorně čeká a čeká. Že je to něco samozřejmého a že je to jeho povinnost, čekat až se uráčím.

Až milostivě zvednu zadek a půjdu docenit, že točené je něco víc. Že žádné domácí tak nechutná, že žádné z plechovky nemá tak krásnou pěnu, že žádné z lahve tak neorosí sklo, že žádné z plastu nikdy neklouže tak smyslně po patře dolů.

Tak, a teď je všechno naopak. Čekat musím já. A doufat, že můj/náš trest za pýchu brzy skončí. Už vím úplně přesně, co udělám jako první, myslím na to před usnutím a ta představa se mi rozplývá jako poslední při probouzení. I přes den si to představuji. Jak otevřu nezamčené dveře a u výčepu si jedno poručím. A pak druhé... Co, poručím, prosit o něj budu, žadonit, přeplácet tuzéry!

Jsem hříšník. Ale polepšený. Navždy. Slibuju! Uvěří mi někdo? A kdyby tohle nestačilo, taky vím, že už nikdy nebudu ráno nerad vstávat do práce, nebudu se už od pondělí hlasitě těšit na víkend, rád budu mazat dětem chleba do školy a nebudu jim zakazovat smrkat do rukávu. 

A vůbec budu úplně jiný, polepšený. Jen ať už můžu jít na pivo!