Honzík

Jsem Jan. Což je v Česku, potažmo v Čechách, samozřejmě spíše jen administrativní zápis v matrice a dokladech. Normálně Honza.

Při pobytu v zahraničí mi dalo kolikrát co proto to přátelům vysvětlit a stejně nakonec shrnuli svoje poznání do zkratky, že jsme asi prostě pořád utajená spolková země Německa. A vyvracejte jim to. Koneckonců jsem aspoň českej Honza. Mírně pohádkovej.

A taky Honzík. Tak mi říkala maminka, a říká mi tak dodnes, pokud zrovna moc nezlobím, semtam mi tak říkával i táta a od něj to už tady dole neuslyším, babičky, dědové, taky tety, strejdové když jsem byl malý, taky děvčata různá a dneska a doufám navždy mi tak bude podle situace říkat moje milovaná žena.

Mně se Honzík líbí, ne že ne. Ale někdy mi přijde docela divné, když mě tak oslovují staří i noví přátelé, spolupracovníci i takřka neznámí, dokonce šéf. Nechci se tomu nějak intenzivně bránit, ale prosímvás, je mi skoro šedesát. A takhle starý Honzík už by mohl dospět i v oslovení. Ale asi je moje chyba, že podvědomě na vás stále působím nedospěle.

No nic, postěžoval jsem si a teď k meritu věci.

Je tady jeden konkrétní a velmi mladý příbuzný, který dodržuje striktně oslovení důstojné a dospělácké. Jsem pro něj Honza a tečka.

Dnes se to změnilo. Navodím situaci: Přivezl jsem Tomíka ze školy, on se usadil klasicky okupativně do našeho vánočního otočně-houpacího křesla a hraje si na tabletu. Kousek od něj leží bohužel v permanentních bolestech maminka na sedačce, marodná. Já vedle kuchtím něco dobrého k večeři, momentálně též marodný, jen míň. Dojde mu pití v láhvi....

„Prosím pití, prosím pití, mami.“

„Tomíku, ležím, bolí mě záda, udělej si šťávu v kuchyni sám.“

A pak to přišlo, tak silně, že jsem to uslyšel až u sporáku.

„Honzíkůůů!“

Takhle mne dneska potěšil :-D