Fontána generační

Nedávno mi to došlo, jak jsem starej. Někdy to přijít muselo, samozřejmě, ale mohlo to třeba ještě rok dva počkat, až po tý šedesátce, ne.

Co nedokázaly choroby, co nenapověděla uvolněná sedadla v MHD, co marně přípomínaly výpisy z důchodového účtu a poštovní nabídky pojistění vlastního funusu, to přišlo úplně nenápadně uprostřed domácí pohody.

Malej usnul a my jsme si chtěli udělat se ženou hezký večer. V televizi nic moc, ale jsou i jiné možnosti. Třeba….

….třeba máme archiv starších filmů, že. (Malá odbočka k starším filmům: Je tristní si uvědomit, že mnohé ze snímků, na které jsem se jako kluk v sedmdesátkách díval v televizních „pamětnících“, nebyly tehdy zdaleka tak staré jako jsou dneska ty v oněch sedmdesátkách natočené. Ach jo, pamětník par excellence.)

„Mám náladu na Fontánu pre Zuzanu“, řekla moje mladá žena a já šel přemisťovat data z PC na flešku, abychom si i můj oblíbený film z osmdesátek mohli pustit v poklidu v obýváku ze sedačky na přiměřeně velkoplošné.

Ještě se nestáhla ani půlka a slyším: „Ale dvojku prosímtě, ta jednička se mi moc nelíbila, zato dvojka, na to jsem chodila do kina s klukama, super.“ …dobře, proč ne, jednička nebo dvojka, fontána jako fontána, osmedesátky nebo devadesátky, Rapoš jako Rapoš, Patejdl nebo Habera, co? Začal jsem znovu stahovat, tentokrát DVOJKU a měl čas přemýšlet.

U jedničky jsem totiž (a shodou okolností přímo v zemi původu) chodil na Vejmělkovou a spol do kina zase já. Ne tedy s klukama, pravda, ale za podobným účelem.

Je to legrační, je mezi námi deset let, ale někdy to stačí, jak máme jiné zkušenosti z mládí. Určitě proto, že právě v dobu našeho dospění a dospívání se všechno lámalo, měnilo… Protože jenom tím, že já jsem nějakej nemožnej boomer a moje milovaná je moderní žena už nové doby, to snad být nemůže. Nebo jo?