Den

Ne každý den přináší dobré zprávy. Ale můžeme se utěšovat, že byly a budou i horší dny, jsou i horší zprávy a tak. A že kolikrát i ten blbý den přinese něco fajn a veselého, to je jistota.

Kdo znáte Tomíka, víte, že blbé dny neřeší. Den jako den, jen je třeba, aby byl podle plánu, potažmo nástěnného kalendáře.

Ráno jedeme do školy a ještě než jsme zaparkovali na vyhrazeném místě na jinak placeném parkovišti, hlásí: „Víkend děti doma, dneska pátek, odpoledne pudink.“ , což je dobře, aspoň vím, co mám doma dělat.

Odpoledne pro něj přijedu, pán co hlídá parkoviště, mi jako vždy zamává a já dostal nápad. V krámu Tomíkovi navrhuju, že tomu pánovi hodnému, co nám vždycky mává, koupíme dárek.

„Dárek jo.“ , je empatickej ne že ne. Tedy až k regálu s ležáky. „Koupíme mu pivo“ a beru do ruky budvar. „Pivo nééé, pivo Honzovi.“ Nu, tak jsem si taky dva vzal, co mám s ním dělat.

„Třicátýho srpna bolí zuby!“, zakřičel , jen jsme dorazili domů. Chvilku jsme se lekli a nechápali, ale pak nám to došlo, vloni předposlední den měsíce srpna byl na operaci se zubama v místní krajské nemocnici. No, to je pamatovák.

Sedíme si v obýváku a slyšíme z kuchyně: „Okurka rozbitá, utažený.“ Co si pod tím tak představit, snad chce otevřít zavařovačku. Ale ne, snažil se udělat něco, aby se dostal k tomu zelenému, co je uvnitř kalifornských pistácií, které byly v misce na stole.

Ovšem dlouho mu to loupání pistácií nevydrželo: „Bolí ruce, Honza loupat, pokračuj.“

Tedy, pokud lze něco pozitivního najít na dnešním dni, tak minimálně to, že Tomík už má jasno v tom, že ne vše zelené na stole musejí být nutně okurky.

„Únor, patnáctýho za Anetkou (má návštěvy u sester naplánované podle kalendáře), březen jaro, bude teplo, jenom bundu.“ takže víme, že už brzy nebude muset nosit na ven mikinu.

Den. Moc hezkej.