Den blbec

Známe to všichni. Občas jsou dny takové.... A což teprve, když je vám dvanáct, cítíte se na víc, ovšem všichni vás tipují na míň a vůbec, ale vůbec vám nerozumějí. To je potom den!

Už hned ráno.

„Tomíku vstávat, dneska jedete se školou na výlet do skláren, tak rychle umýt, oblíkat a vezmi si jen malý baťůžek.“

Doprkýnka, a co moje rituály?! Jak, malý baťůžek, jak výlet, já se těšil do třídy! Normální vyučování. Zas se někam kodrcat vlakem nebo autobusem!

A pak se ještě Honza zeptá v Bille, že když mám mít ten výlet, jestli nechci kaiserky tři a kapsičky dvě. Je pitomej nebo co? A co, že je výlet? Kaiserky se kupují dvě a kapsička jedna! „Nechcéééš!“ , snad jsem ho umravnil dostatečně.

No, výlet přesně podle očekávání. Na naštvání tak akorát. Jenže bohužel pořád ještě ve škole předstírám, že neumím mluvit, takže zařvat na ně nemůžu, vynadat jim nemůžu, jen dávat palec dolů jako to dělal římský Caesar. Nezabírá. Ani když se bráním vyfouknout si vlastní skleněnou baňku. Udělá to nakonec za mě asistentka. Její boj.

Zpátky zmeškáme spoj, no to je zase narušení programu! Doma o skoro hodinu pozdějc. Honza čeká usměvavý jakoby nic na nádraží a hned: „Tak jaký to bylo, Tome?“

No asi jaký, sakra?! Jenže mluvit na něj nahlas zatím nemůžu, ještě jsme na doslech od učitelky, tak aspoň ten palec. Pochopil a mlčí celou cestu autem. Ovšem pak dá blinkr ke krámu a to už mluvit můžu: „Nakoupit nééé, tam, tam!!!“ , a ukazuju směrem k domovu.

Nedá si říct: „Jen koupím nějaké ovoce a pečivo.“ To sice chápu, ale stejně se nedám: „Ovoce nechceš!“

Koupil maliny, prý byly ve slevě, škrt jeden. A přitom já chtěl banány.

A navíc jsem doma zjistil, že nekoupil šťávu, která dochází. Diletant.

„Šťáva není, rozbitý! Koupit!“ , snažím se je přimět ke spořádané domácnosti. Marně, prej zítra.

A do toho si při pohledu na kalendář uvědomím, že se stejnýma spolužákama a asistentkama pojedu na víkend na horskou chatu! Ne, že by se mi tam minule nelíbilo, ale dneska jim to rozhodně schvalovat nebudu. Prej je to už zaplacený... Pchá, co je to proti mýmu naštvání, že. Škrtat v kalendáři mi asi nedovolí...

Takže až do večera: „V pátek Albrechtice nechceš!!! Dvě noci nechceš!!! Nelíbííí!!!“ A tak pořád dokola a furt. Dokonce jsem oželel i oblíbené nugetky k večeři, protože říci jim aspoň jednou JO, to by jim vehnalo vítr do plachet. Měl jsem blbej den, tak ať si to užijou.

Ale protože jsem taky součást rodiny, neodpustím si pár výtek: „Tohle se nedělá, už neřvi, nezlob, nemel pořád kraviny, Albrechtice ještě jednou...“ , no, vyváženost musí být a i Tomík zaslouží vynadat. Což hravě zvládnu sám, na to je fakt nepotřebuju.

Zítřek snad bude lepší :-)