Co jsem jako když našel

     Co se v mládí naučíš... Znáte to, ne? Čas učení je u mne v nenávratnu, naplno si tedy užívám okamžiky nacházení. Častěji jen hledání, ale nemusí pršet, kapky postačí, chtělo by se optimisticky dodat.

foto: Robokubo

     Po letech strávených v daleké cizině mne již poněkolikáté v životě čekalo úsilí o nové zaměstnání. A protože jsem byl v předstihu dostatečně vyděšen poplašnými zprávami o hrozivé nezaměstnanosti v Česku a o malém výskytu zázraků pracovního místa pro moji kategorii 50 na dohled bez brýlí, nechtěl jsem ponechat nic náhodě a lukrativní flíček jsem si vytelefonoval už zpoza Kanálu.

     Přesto jsem se po definitivním přechodu šumavských hor směrem dovnitř personálnímu pohovoru nevyhnul. Pln sebevědomí a odhodlán prodat ze své praxe i poslední drobty neocenitelných zkušeností a nenahraditelných schopností jsem usedl v tváří v tvář svému novému kolegovi, tedy promiňte, nadřízenému.

     "Zajímavý životopis, pane Andrle" ,ocenil vstřícně moji dosavadní životní dráhu, "jste tak trochu dobrodruh, ne? Ale to budete u nás potřebovat, uvidíte, tady se nudit nebudete. Jak vidím, na jazyky se Vás ptát asi nemusím, angličtina je jasná. Ale stejně, umíte ještě nějaký. Rusky třeba?"

     "Jistě, ruštinu se přeci za mého dětství učil každý" , nenuceně jsem opětoval familiérní tón.

     "Učil možná, ale nedomluví se s ní skoro nikdo. Používáte ji? Máte z ní nějaké zkoušky?"

     "No, maturitu, pak zápočet a ročníkovou zkoušku na fakultě... a vlastně i součástí mé diplomové práce byl odborný překlad z ruštiny" , triumfoval jsem a samozřejmost, že vše se datuje hluboko do minulého století, jsem pochopitelně nijak nezdůrazňoval.

     "Jistě, jistě, vždyť ono se to nakonec ukáže v praxi. Občas budete muset promluvit pár odborných vět do telefonu nebo třeba přečíst dopis anebo vysvětlit klientovi jak se dostane k nám do kanceláře. Nic složitého, ta ruština je spíše jen Vaše plus, ani jsme ji nijak předem nepožadovali. Tak si zajděte ještě na mzdovku a prvního se budu těšit."

     No, bodejď, nepožadovali, řekl jsem si v duchu venku, ale jak se vysmívaný jazyk někdejších okupantů hodil. Neboli se také budu prvního těšit. Kdepak, co se v mládí... atd. Jsou i jiná přísloví. Třeba o pýše a pádu. Nebo božích mlýnech, jejichž nevyzpytatelná rychlost mne zastihla nepřipraveného hned nazítří.

     To jsem se jel podívat za dětmi na Prosek. Metrem. Samozřejmě nadvakrát, protože VŽDYCKY nasednu do vlaku co "končí jízdu ve stanici Ládví". Podobných smolařů nás na Ládví pochopitelně opouštělo vagón více. A nejblíže mně dva rusky mluvící turisté, kteří ovšem pranic nechápali, zda či proč je třeba vystoupit z vlaku ještě před konečnou, kam měli namířeno.

     Bezděky jsem si vzpomněl na včerejší pohovor a dobročinnou akci pojal jako profesní trénink. Ale ouha. Mozek plodil anglická, pak slovenská slovíčka, ale ruština ne a ne zapnout. Trapas. Nakonec jsem rezignoval na gramatiku, spojky a podobná výpomocná slova a spolehl se, že zachraňovaným bude stačit pro pochopení myšlenky zachránce krátký sled podstatných či přídavných jmen a sloves v jakémkoli tvaru.

   "Nádo podaždiť dlja nastojáščevo vokzala" , vysvětlil jsem brilantně slovanským bratrům záludnosti pražského metra.

   Hned z jejich prvního výrazu bylo jasné, že chápání už tak brilantní nebylo. Ale i mně samotnému velmi rychle došlo, jakou pitomost jsem řekl a opravil se: "Teda né vokzala, no sledujuščevo pójezda."

    Ulevilo se nám všem třem. Pán se ještě pro jistou ubezpečil, že nádraží, na kterém právě stojíme, je pro čekání na příští vlak opravdu to skutečné a jiné nepřijede, ale na moje rozhodné DA už oba děkovali se širokým úsměvem, až bratrským, mohlo by se říci.

     Konec dobrý všechno dobré. Ale dost přísloví. Zato se do prvního ještě po večerech mrknu synovi do učebnice ruštiny, ať je příště co nacházet. Už ji zase na základkách docela učí. To je dobře. Kolik řečí znáš... Ne, dost, fakt.