Sice se mi tomu nechce příliš věřit, ale přinejmenším tuším, že nejsme nesmrtelní. Jenže na to, že mi umírají kamarádi, si nezvyknu nikdy. A soudím, že Ty taky ne, Jene.

Taky ne, Vladimire

Je to smutné

je, dekuju za navstevu a prispevek

Vždycky to zabolí, Honzo.

ano, Jitko, ale co nadelame...

Ahoj Honzo, je to ta smutnější část života...

je Filipe, ale zrovna Jirka byl jeden z tech v mem zivote, co jej udelali veselejsim....

Znám to, kácí v našem lese. V tom mém už pomalu není co.

Vašek

Vasku, je to pravda, smutna... dik za prispevek

Také patřím k dříve narozeným a tuším, že z maturitního ročníku jsme zůstali snad jen čtyři - nebo že by pět? Když odejde kamarád, je to smutné - ale když odejde někdo z blízké rodiny je to asi smutnější. Zvláště pak tehdy, když odejde třebas někdo ze starých rodičů na kterého jeho děti neměly po dlouhou dobu čas, nenavštěvovaly, nepsaly - ba ani nezavolaly. Tehdy snad i otrlému potomkovi dojde (jak pravil klasik), že "dluh se chce platit - však není věřitele!"

diky, i za ten citat

To zamrzí, Honzo. Moc zamrzí. Upřímnou soustrast.

dik Honzo, hlavne rodine.... jak napsala nase souska profesorka tridni, je to tragedie, kdyz rodice pochovavaji dite a ona tam pripsala, ze podobne je to ve vztahu ucitelka-zak, my jsme opravdu v kontaktu vsichni celou tu dobu, nase trida byla hodne zvlastni....v dobrem

Zažil jsem to několikrát. Dobří kamarádi začínají překvapovat tímhle druhém finálního "fórku". Některým jsem mohl být trochu nablízku, o jiných přišla zpráva z dálav. Pro jistotu si říkám, že museli být už tak dobří parťáci a baviči, že si je nebe vyhlídlo. Zkrátka potřebuje je pro rozvíjení dobré nálady tam. Do orchestru nebeské muziky, do tamního parlamentu, nebo mezi nebeské básníky, filosofy a bělovousé moudré kmety.

jo, tak nejak to je.... a aby ten Jirkuv humor nezapadl, nas spolecny kamarad spoluzak na skupine napsal "no to je strasne, jeste v listopadu byl u me na ockovani", coz pro nas cerny humor je, protoze pisatel je veterinar a jirka se jmenoval Beran, a samozrejme byl u Pepy na ockovani se psem....

Honzo, moc hezká vzpomínka. Já to zažil v listopadu po 32 letech a dvouletém boji s rakovinou. Že po přijde jsem věděl. Pár hodin před smrtí jsem ještě kamaráda neschopen slova držel za ruku.

my tu moznost nemeli, a ani rodina, prislo to necekane...dik za prispevek