Babeta

     Ta, kterou jsem potkal dneska v anglickém Leighu, musela do světa vyrazit dobře před 30 lety, protože jako by z oka vypadla té, na které jsem od svých patnácti let závodil s větrem já.

foto : robokubo

     Na téhle si svištěl jakýsi britský důchodce a prokazoval tak vysokou kvalitu a životnost výrobků tisíců pracujících Považských strojární, kde se moje první motoristická touha vyráběla. A byla nedostatkovým zbožím, protože většinu zaměstnanců od smysluplné činnosti odváděla podzemní výroba obrněných transportérů, taktéž vynikající kvality.

     Dnešní setkání s jednostopým veteránem ve mně vyvolalo spoustu krásných vzpomínek na projížďky po šumavských silnicích i na to, jak obrovské protekční páky musela tehdy široká rodina nasadit, abych si vozidlo mohl vůbec z obchodu přivézt a doslova doma dodělat, protože například veškeré součástky karburátoru byly jen do odlitku nasypány a nejspíš kvůli úspoře času na montážní lince nijak nezkompletovány.

     Co to ten Andrle zase píše za banality, řeknete si možná. Potká starýho mopeda a hned ho nenapadne nic lepšího, než se o tom rozepsat do světa. Ano, je to tak. Tohle mne na tom setkání překvapilo úplně nejvíc.

     Poslední dva týdny jsem totiž ničeho takového schopen vůbec nebyl. Celé mé já bylo plně zaměstnáno strachem o blízkého člověka. Strachem, nejistotou a pocitem bezmoci, jaký zažijete, když se dostaví vážná nemoc. U mne navíc násobené geografickým odloučením. Samozřejmě se moje pocity nedají srovnávat s trápením samotné postižené, ale vzalo mne to taky.

     Možná i s jistým pocitem viny, jestli jsem se třeba v jednom z posledních blogů ( Ticho ) nerouhal zmínkou o pošetilosti lidského plánování, jsem se modlil - a vím, že ne sám - aby se původní strašlivá diagnóza ukázala jako mylná a věřte nebo ne, snad to pomohlo. CT vyšetření sice potvrdilo závažnost choroby, ale naštěstí v méně nebezpečném a pro vyléčení mnohem nadějnějším místě.

     Ulevilo se mi, i když není ještě vyhráno, ale ulevilo a našel jsem znovu víru a vím, že všechno nakonec dobře dopadne. To je důležité, protože chci touhle vírou a jistotou nakazit co nejvíce samotnou nemocnou a snad se mi to daří. Pustilo mne po dlouhých dnech a probdělých nocích to úzkostné sevření žaludku, na dnešek jsem se konečně vyspal a setkání s československou babetou a následné příjemné vzpomínky na mládí i nápad na blog mne potěšily. Proto jsem se o téhle banalitě rozepsal.

     Vy, kteří víte, o čem konkrétně píši, víte. A vy ostatní vlastně víte to svoje také. Naše smrtelné životy jsou si nakonec hodně podobné. I radosti a trápení. Zase bude líp, říkám si. A nepoučitelný hned v duchu opět plánuji a těším se. I s rizikem, že na tváři Nejvyššího vzbudím úsměv.