Aspoň jeden denně

Ne, to není pokračování předchozího blogu o orgasmech :-) A taky jej nezařadím mezi Ajznbóny, i když na vlaku začíná.

Jo, včera na vlaku to bylo kolikrát hodně záživný. Například mezi Všenory a Dobřichovicemi mě varovala kolegyně před černým pasažérem, kterého ze svého rychlíku právě tam vysadila, tak abych si dal bacha. No, byl tam a nastoupil. Nesvezl se daleko, můj osobák končil v Řevnicích.

Když vystoupil a posadil se na lavičku, šel jsem k němu a povídám: „Máte smůlu, do Hořovic nepojedete s žádným vlakem, to mi věřte.“

„Jak to víte, kam jedu?!“

„Tamtamy modré armády a buďte rád, že tady na vás nečeká policie, i to by šlo zařídit...“

„Ale já tam musím, prachy nemám, šéf mi nezaplatil práci a tu flašku, co si nesu, jsem mu za trest sebral z ledničky.“

Podobnými pohádkami bych za ty roky mohl přehradit Berounku i za povodní, ale přece, tenhle byl možná trošku jiný.

„A co zaplatit kartou, mobilem, on line, nic?“

„Ne, to nemám taky. Onlajn ste říkal, to de? Zavolám kamošovi, on mi lístek koupí.“

Zavolal a s mojí „odbornou“ pomocí jízdenku Řevnice-Hořovice získal.

Tak teď k nadpisu... Aspoň jeden denně si říkám udělej dobrej skutek. Můžu být přitom za pitomce, co naletí podvodníkům, ale dělám to ne pro ně, ale pro sebe.

Včerejšek je pryč a dnes je dnes.

Před Lidlem, kde jsem utratil skoro víc, než jsem si cestami do Řevnic včera vydělal, mne osloví klasika : „Mám chromou ruku, neměl byste nějaké drobné na jídlo?“

Nechci jí nic dát, od pohledu fetka: „A na pití ne?“, jsem jízlivý a pak mi to dojde...

Stojím tu u moderního auta, s plným vozíkem a vysmívám se ČLOVĚKU.

Kolikrát jsem já sakra proletěl těsně okolo jejího osudu.

Dostane pade. Ja vím, kam spadnou, ale třeba nevím, třeba tam i ten rohlík bude...

„Ať se vám to nastokrát vrátí.“ , děkuje.

Aspoň jeden denně je moje krédo vůbec ne proto, jak jsem dobrý člověk, to ani náhodou! Protože jsem sobec, tak to dělám. Pak se mi mnohem líp usíná, víte? Nejspíš mnohem líp, než té paní před lidlem.

To já děkuju.