Ajznbón (XXI - Objednu)

Jsou takoví cestující, co jedou sice daleko, ale systémem objednu. Nevíte, co to je? Vysvětlím. Bez jízdenky a skokem od zastávky k zastávce, když se zadaří, aspoň ob jednu.

Ale na takové ptáčky máme my průvodčí háčky. Nedokonalé, pravda. Jen jim cestu náležitě prodlužujeme. Je to taková hra. Ale vocamcaď pocamcaď.

Naše tamtamy fungují. A jeden takový mi dneska vytamtamil, že jeden objeden stojí na nádraží v Úvalech, plný touhy dostat se možná až do Poříčan, ale hlavně kolegyni vyhrožoval zabitím prostým, a kolegovi na vlaku přede mnou už přímo zabitím zastřelením.

Nu, stál tam, a co čert a náhoda nechtěla, nastoupil do dveří hned vedle mě. To se ví, snažil se posunout horem patrem dolem až na konec vlaku, ale i tam až dosáhla moje stará kolena. Popis seděl naprosto přesně, tak jsem si dovolil být velmi familiérní: „Tak ty máš pistolku, jo? A co jízdenku?“

Asi ho to trochu zaskočilo: „Jízdenku mám, tady.“, a předložil přesně podle popisu dva dny prošlou, nejspíš někde z koše nalezenou celopražskou pidovku.

„Ale ta tady a teď úplně neplatí, kde máš tu pistoli?“

„Pistoli, já?“

„No přece chceš střílet průvodčí, ne?“

„Ne, to já ne, já pistoli nemám...“ asi mu začalo vadit, že jsem svým velikým břichem (a pak, že k ničemu není) zatarasil jeho jakýkoli ústup z rohu u WC.

Byl za hodného: „Já si hned vystoupím.“

„A kam vlastně jedete?“, zeptal jsem se běžným tónem a to ho možná rozhodilo.

„Do Brodu.“

„Fajn, tak tam vás z Roztoklat dovezou rychle a na majáky, už jsem to zařídil, v Tuklatech nevystoupíte.“

„Ale já CHCI vystoupit v Tuklatech!!!“, skoro brečel, ono bez pistole a s metrem stopětašedesát se to někdy smlouvá těžko.

Jistěže jsem blufoval. Policii voláme jen opravdu v nouzi, za nějakého objedneho žádné zpoždění nestojí.

„Dobře, ale dneska do Brodu už jenom pěšky, jo!?“

Nedělám si iluze, že by to nezkoušel dál, ale co, proč by to měl mít jednoduchý. Nebo si myslíte, že ne?