advent

je mi už přes padesát, ale stejně si každý rok touto dobou vzpomenu na časy, kdy mi bylo pouhých 17, jo vážně jen sedmnáct....

Tehdy se advent moc oficiálně  nepřipomínal, ale rodina mé milé to měla jinak. Všichni byli hluboce věřící, což jsem já, do čerstvé vojenské uniformy oblečený, chápal trochu těžko. Ale miloval jsem ji, jak jen umí takhle mladý kluk milovat krásnou holku.

Zažívali jsme spolu všechny ty úžasné chvíle, co si můžete představit. Petřín, procházky podél Vltavy, Václavák, kavárny, láhve čuča v Podbabě, i do tanečních jsme spolu dokonce chodili, mazlili jsme se na lavičkách ve Stromovce  a čekali společně, kam se to naše NAŠE vyvine.

Vánoce roku 1983 se blížily a já se chystal navštívit moji milou přímo u nich. Věděl jsem, že tatínek je nemocný a tak jsem připravil malé dárky podle toho, mojí milované vůni tuzexovou, její mamince pomocníka do kuchyně a pro tatínka speciální komplet léčivých čajů, též z dovozu....

Chápejte, tehdy nebyly mobily a tak mne ani jeden, dva dny bez kontaktu nemohly vyděsit. Byli jsme přece domluveni a já podle plánu dorazil na Štědrý den ráno k nim domů. Bylo to zvláštní přijetí. Oblečeni do slavnostního, v černém, pozvali mne dál a zasedl jsem k úžasně vánočně prostřenému stolu.

Martina, tak se moje milovaná jmenovala, hned přinesla talířek s cukrovím a nalila mi vaječného koňaku. Její maminka mi řekla: "Jsme rádi, že jste právě teď tady, Honzíku." a mně to přišlo všechno hrozně strojené. To její vykáni mi nepřipadlo  nikdy a teď ten vážný výraz k tomu. Posadili jsme se, ale jen my tři. Ohlédl jsem se směrem k pokoji a poposedl. Vážně tam něco nebylo v pořádku, to jsem cítil.

"Táta umřel, Honzo, včera ráno, víš." řekla Martina a rozplakala se.

A já jsem se tehdy blbec zmohl jen na: "Včera?"

 Jo, já vážně jí uměl říci je to blbé "včera?" a jak jsme tak seděli okolo stolu ani jsem nevstal a neobjal ji a neřekl, jak mi to mrzí... vůbec nic, jen jsem seděl a nechápal, co se děje.

Inu, mladej vůl, no. Chodili jsem spolu jakž takž ještě i příští rok, ale nedopadlo to, co by taky jo... A já jsem si z té doby odnesl zkušenost, že se musím smířit s tím, jaký jsem sociální pako a podle toho se začít chovat. Jestli mi to kdy šlo, to nevím, ale snažím se.... Ale určitě jsem pochopil, jak jsme smrtelní.