52 : 18

Zní to při pohledu na mé já dnes neuvěřitelně, ale i Honzík kdysi sportoval. A byl dokonce členem klubů. Například házené Slavoj Suchdol. Ovšem největší slávy jsem dosáhl v týmu košíkové (dnes basketbalu) v Sokole Sedlec.

Obojí v žákovských kategoriích. Ze Slavoje jsem po vzájemné dohodě odešel po první sezóně, když mi bylo jako brankáři zatěžko si pořád ledovat rány po těle. Vymknuté zápěstí už byla jen pověstná kapka.

Ale pak, nejspíš v rámci nějakého závazku, aby odčinil hříchy z jara 1968, vzal můj táta do ruky košíkovou v našem Sokole. Maminka měla pod palcem ženy na spartakiádu, na tátu jsme zbyli my.

Nu, výběr to byl žalostný. Nikdo z nás neměřil víc než 170cm, pak jsme sice dorůstali, ale pomalu. Táta si sehnal veškeré možné příručky a šel do toho. Hráli jsme (si) pěkně, chodilo nás tam kluků všichni z vesnice a brzy, když se to u nás ve třídě, v ZDŠ Lysolaje (dnes ZŠ Járy Cimrmana, heč) i z vesnic okolních.

Odbočím. Ta naše pražská vesnice byla fanouškovsky striktně rozdělena. My, jádro (Lysolaje, Sedlec, Suchdol) sparťani, okolní vesnice (Únětice a Horoměřice) slávisti a pár náplavek z Dejvic dukláci. Bylo to opravdu hezké, jak jsme se vždy při zápasech štengrovali a i tak se měli rádi.

K nám do třídy chodil, jak jinak, sparťan ze Suchdola, ale nejen fanoušek, ale dokonce hráč, první ligy za Spartu Praha v žácích v košíkové. No, to když se táta/trenér dozvěděl, hned se nominoval místo mámy na třídní schůzky, že tam jako s otcem domluví zápas. Neměl jsem z toho zprvu radost, ony facky od mámy se daly celkem snést, ale táta byl jinej level.

Domluvili se a fakt jsme jeli na Spartu! I dresy nám sokol nechal udělat. Zápas probíhal jednoznačně, sparťanští kluci nás převyšovali o hlavu i herně a měli z nás srandu. Ale my jsme si to užívali. Oni hráli tréningově, my na krev, naplno.

Výsledek byl předvídatelně debakl. 52:18. Ale pro nás, kluky z vesnice výhra, dali jsme proti Spartě OSMNÁCT bodů, (já dal jeden koš), to se Lysolajím, Sedlci, Suchdolu ani těm na periferii už nikdy asi potom nepodařilo.

A největší satisfakce byla, když sparťanský trenér řval po zápase na svoje svěřence, že hráli tak blbě, že je příště pošle k nám na trénink.

Prostě, i čestná prohra může být vítězství, vím od té doby. :-)