Nadváha je drahá

  Ano, souhlasně s titulkem tohoto článku je třeba si uvědomit, že v některých případech je nadváha drahá záležitost. Vezměte si, kolik dolarů musejí Američané, z nichž každý čtvrtý trpí nadváhou, utratit za hamburgery, brambůrky, pomfrity, Coca Colu, aby dosáhli minimálně konfekční velikosti padesát a více? Systematické přejídání u televize s minimem pohybu, to vše důsledně dodržované, pak nese ovoce.

Mne nadváha nestála prakticky nic. Hamburger jsem jedla jednou v životě, Coca Colu popila snad jen dvakrát a přece si s průměrnou Američankou nezadám co se pozadí i popředí týče.

Jako vesnické dítě jsem vyrostla na domácích škvarkách, vajíčkách, bramborách a slepicích. Sádlo i máslo jsem nesnášela, prorostlé maso fuj, kuřata babička nezabíjela, trvala na slepicích, nosnicích. Zato byli dietní domácí králíci, a protože děda byl nimrod, tak i zajíci a bažanti. A takový králík s uzeným bůčkem, zelím a knedlíky, to byla mana! A už vůbec nemluvím o zajíci udělaném a la svíčková.

Sešli jsme se na vesnici u prarodičů u stolu v kuchyni, teta, strejda, bratranec, sestřenice, moji rodiče, brácha a já (jak jsme se jen vešli?), pekáč s masem uprostřed stolu a už to jelo. Dospělí dostali skleničku piva, my, děti, žlutou limonádu. Ten oběd vždy trval drahnou dobu, protože se u něho povídalo, co Mařka, co Levá, Pepíková, Marta (to byly babiččiny kamarádky), pak se probralo co nového u strejdy i u nás, kteří jsme vlastně u babičky nebydleli, ale i vlastně i jiného, jež zajímalo všechny strany.  Pak chlapi vyšli na zápraží pokouřit, ženské mezitím umyly nádobí a přichystaly na kávu. A zase se sedělo, povídalo, babička vytáhla ze špajzu roládu, koláč, buchtu, a když byla zvláště slavnostní chvíle, děda otevřel sedmičku vína a čtyři dospělí, protože dva zbývající řídili, si ji rozlili a bylo dobře.

Byla tam, v Petrovicích, jedna paní, která mi vždy, jako malé holce, s úsměvem připomněla, že mám „podstamenty“. To měla být má stehna. No, chcípáček typu Mathausen jsem nikdy nebyla, ale tlusťoch tedy taky ne. Jen taková „pěkná“, jak říkával Vladimír Menšík. Když jsem šla na vysokou, měla jsem šedesát kilo. Po dvou porodech a rozvodu čtyřiašedesát kilo, to mi bylo třicetčtyři let.

Pak to začalo nějak naskakovat a když jsem se viděla na fotografii, v tu dobu jsem měla už osmasedmdesát kilo, přešla jsem na tzv. Atkinsonovu dietu. Maso, maso, vejce, vejce, sýr, sýr, kyselé okurky. Vše, co obsahovalo uhlohydráty šlo vniveč, tj. knedlíky, chleba, těstoviny, brambory. Shodila jsem třináct kilo a bylo mi fajn. Kolegyně v práci mi řekla: „Jak můžeš nosit tu sukni, co ti v pase tak plandá?“ Musela jsem odpovědět: „Víš, když mne roky něco pořád škrtilo, teď si užívám, jak to plandá“.

Rok jsem nepozřela knedlíky, brambory, rýži, chleba. Váhu jsem si tak držela několik let a změnila bydliště. A najednou to opět šlo nahoru. Co rok, to pravidelně dvě kila. Ono to není tak tragické, ale vezměte si,  jak to naskočí po dvaceti letech. Hrůza. Jaký nedobrovolný ruksak s sebou taháte. Naštěstí jsem měla povinnost s pejskem, třikrát až čtyřikrát denně procházky, které mne, jako usedlou úřednici, dokonale protáhly. Pejsek pak ve svých dvanácti letech přeběhl duhový most do psího nebíčka a fyzická kondice upadala. Opět, po čtyřech letech, jsem se vrhla na jógu, kterou jsem vlastně cvičila od r. 1989. Jsem sice tlustá jak prase, dámy prominou, ale chytnu se za špičky a páteř mám pořád pružnou, stejně jako kyčelní klouby.

Jsou situace, kdy mne má prostorově výrazná postava duševně ubíjí. Zvláště tehdy, kdy máme setkání abiturientů ze základky nebo gymplu, z vysoké školy se naštěstí nesetkáváme.

Ale jak říká naše cvičitelka jógy: Máme se rády, tady a teď. Kdyby tak věděla, kolikrát denně si ji připomínám, když zatahuji zip na kalhotách, když se z profilu podívám do zrcadla.

Jsou mezi námi mediálně známé dámy, které mají od anorektiček velmi daleko, umějí svoji postavu nosit, a to je umění. Tož tak, učím se.

Promiňte, jdu si zakousnout tlačenku a brácha říká, že nejlepší je bílé maso – bůček!

Jana Mrázková