A já si zase, Jani, říkám, že moji kamarádi stárnou se mnou. A někdy si říkám, proboha, jen ať je nepřežiju, protože co já bych si bez nich počala...

Ježkovy zraky, Magdo, to by bylo blbé. Jenže já jsem tady v Plzni 3 roky, nemám tu kamarády, jen se vracím ke svým (v e-mailu) kámošům v Rakovníku, kde jsem chodila do  základky a na gympl. Už je jich tam málo, jen těch, kteří píší.

Tomu rozumím

S těmi roky....no, to je taková teorie relativity pro cestovatele životem. Vzpomínám, jak jsem coby ranná puberťačka měla hranici stárnutí nastavenou na 25. Také si s nostalgií vzpomínám, jak mne sousedka česala do tanečních a její malý synek-prvňáček, který byl do mne trochu zamilovaný, se ptal kolik mi je. Říkám: Bylo mi 16. On se zamyslel, zesmutněl a říkal: Škoda, to je moc. Nebo zase u těch starších - moje babička mi připadala neměnná. Na fotce, kde je moje matka coby batole, jí bylo už přes padesát. Vypadala dost staře, ale v 95 byla skoro stejná. Pro naše rodiče jsme naopak zase pořád takovými trochu odrostlými dětmi.

... zmáčkněte šift, pořád ho držte, ťukněte na háček, pořád držte šift a ťukněte na písmenko ... já to také tak dělám.

Moje máma počítala celý život (živila se tím). Dožila se toho, že stála před kalendářem a nedokázala se zorientovat, který je den a kolik jí je roků. Když jsem jí to řekl, dívala se na mě současně udiveně i nevěřícně. Do důchodu šla v devětapadesáti, dožila se šestaosmdesáti ... Naše děti půjdou (?) do důchodu ve věku, který odpovídá nynějšímu průměrnému dožití mužů, přičemž průměrný věk výskytu Alzheimerovy choroby se neustále snižuje. Trefí do práce?

... pardon: u "ň" je to jinak (to musíte šift včas pustit)