"Vyučila" jsem se na starém šlapacím stroji zn. LADA, který šil jen dopředu a zpět. Ale těch modelů, co se na něm zrodilo. Po sňatku mi v nové domácnosti šicí stroj velmi chyběl. V r. 1980 se normálně nedal sehnat jakýkoliv šicí stroj. Za hříšný peníz, 1.750 bonů, jsem zakoupila Husquarnu v Tuzexu. Na děti jsem šila vše s výjimkou bot, i ruksaky. Vše zn. BAZAR, holky měly pruhovaná pyžama jak z Alcatrazu i khaki kalhoty z vojenské látky (prý kousala). Přešívala jsem jim i své modely, např. obrovskou róbu z promoce (byla jsem v sedmém měsíci těhotenství), vyšla z toho sukně pro mne i pro dceru a ještě zbylo na polštářek.

No jo, díky maminčině mistrné schopnosti kombinovat bazary, burzy a kouzlení na starém šlapacím šicím stroji jsme byli pořád jako ze škatulky. V patnácti už k šicímu stroji uměla sednout skoro každá holka a "kde se co sežene" byly nejcennější informace :-). Díky, moc pěkně jste to napsala.

Já jsem dokonce Pramo odebírala. Byly tam i dětské střihy, takže jsem šila skoro vše od zimních bund a oteplovaček až po košile. V Bazaru jsem byla též pravidelnou zákaznicí. Možnost nakoupit levné látky mi dodávala odvahy hlavně v mých krejčovských začátcích. S nástupem stánkového asijského zboží jsem postupně přestávala šít oblečení, dnes se realizuji jen v patchworku. Myslím, že to již s mojí starou veritaskou spolu doklepem.

Světa znalé ženy stávaly frontu v Jungmannce, kde byla snad jediná prodejna zahraničního tisku a šmahem skupovaly západoněmecký časopis BURDA, který ty střihy taktéž obsahoval. Případně je pak obkreslovaly přes pauzák a šířily dále.

Ano - ač Litvínovská, z Burdy mě "šicí" kámoška šila rovněž... Patrně věděla, kde Burdu sehnat... a jak výše uvedeno - látky za babku nebyly problém...