Život po životě

Většinou se snažím psát články, u kterých se mohou čtenáři dobře pobavit. Čím víc lidí se směje, tím lepší mám pocit z toho, že jsem na světě.

Nicméně bych chtěla udělat jednu výjimku, a tu představuje tématika domácího násilí.

Nechci vykopávat staré kostry patnácti hodně špatných let, dnes bych spíš chtěla jít cestou, jak poradit či pomáhat lidem v podobné životní situaci. Ideálně bych si představovala vytvořit seriál, který by předal to nejlepší z mých vlastních zkušeností.

Na úvod lze napsat, že samozřejmě nemá smysl zůstávat ve vztahu, kde padla první facka. Ono se to nikdy nezmění. Ono se to totiž bude v průběhu let jenom zhoršovat. Ale na téma odchodu z podobného vztahu možná někdy jindy.

Následky domácího násilí bohužel nekončí odchodem od partnera. Devastace osobnosti ve vztahu, kde partner namísto toho, aby vás chránil a podporoval, vás fyzicky napadá a ponižuje, se napravuje ještě řadu let po rozchodu. Bylo by hezké, kdyby se jednalo o měsíce, ale bohužel jsou to roky.

První zásada, kterou podle mého názoru centra pomáhající týraným ženám málo zdůrazňují, zní: Nesmíte si hledat žádného partnera! Dobu, po kdy je nutné toto pravidlo dodržovat, odhaduju zhruba na čtyři až pět let.

Jestliže se žena dostala do vztahu, kde byla pravidelně ponižovaná a fyzicky napadaná, pak nemá šanci si po rozchodu najít kohokoliv normálního. Bohužel jsem slyšela o případech, kdy si ženy hledaly nové partnery ještě během pobytu v azylovém domě. Když budu cynická, tak kromě pár monoklů jim to nejspíš nic moc pozitivního nepřineslo. Podobně znám historii ženy, která odešla od domácího násilníka. Zanedlouho poté se dala dohromady s mužem, který ji uprostřed noci vyhazoval z jejího bytu. Také s ním se rozešla a nastěhovala si k sobě pro změnu někoho, kdo ji ohrožoval palnou zbraní. Nakonec se vrátila zpátky k tomu domácímu násilníkovi.

Nutkání dát se s někým dohromady je bohužel pro takovou ženu obrovské. Po rozchodu s násilníkem se cítí slabá, potřebuje oporu a má pocit, že by si za všechny ty facky zasloužila třeba nějaké pohlazení. Ale bohužel se zatím nachází v pozici, kdy může od jakéhokoliv partnera očekávat jen ty facky.

Tahle zdánlivě neřešitelná situace nicméně jedno řešení má, a to jsou kamarádi. V mém případě zafungoval kamarád mužského pohlaví okamžitě po rozchodu. Vlastně byl jediný, kdo mě utěšoval a dával dohromady. Kamarádky tak nějak neměly čas. Postupně se přidávali další a dnes už můžu jen konstatovat, že džentlmeni ještě nevymřeli a řada mužů se ráda postará o ženu, která má za sebou podobnou traumatickou zkušenost. Moji přátelé mají vesměs schopnost empatie a umí výborně naslouchat. Když potřebuju pomoc, nikdy mě neodmítnou. Ty vztahy neberu samozřejmě jednostranně a snažím se svým kamarádům jejich péči oplácet. Někdy je vyslechnu, někdy jim něco upeču, jindy zajdu do nemocnice.

Život možná není fér a možná není fér ani to, že někdo, kdo si prošel vztahem připomínajícím peklo, už další vztah mít nemůže. Někdy je prostě lepší neubližovat sám sobě.

Vzpomínám si, jak jsem se s jedním kamarádem dívala na dokument o domácím násilí. Mluvila v něm žena, která si prošla naprosto otřesným vztahem. Podařilo se jí z něj odejít téměř za cenu vlastního života. Vzápětí si našla dalšího borce, který se k ní choval ještě hůř než ten předchozí. Rozešla se a našla si třetího. Na závěr pronesla: „Doufám, že teď už mi to konečně vyjde.“ Kamarád k tomu pronesl: „Tak doufat může.“