Vzpomínky na koronavirus

Už je to pět let, co jsme byli ve školství nucení absolvovat první covidovou karanténu. Takže letos slavíme jakési výročí této události.

Jednoho březnového dopoledne jsem vyšla ze třídy na školní chodbu. Na chodbě se někteří žáci váleli na zemi, jiní skákali do výšky a všichni hromadně ječeli: „Máme prázdniny!“ Nejprve jsem myslela, že si ze mě dělají legraci, ale oni mi pak ukázali mobilní telefony s nejnovějšími zprávami o karanténě. Řekla jsem jim: „Moc si tady nevyskakujte, nevím, co si vlastně představujete, za čtrnáct dní budete zařezávat zpátky ve škole.“ Tímto svým výrokem jsem jim předala praktickou zkušenost, že i jejich učitel se může hluboce mýlit.

Následně byli všichni žáci a pedagogové svoláni do hlavního sálu, kde jim ředitel oznámil, že ministerstvo se rozhodlo uzavřít dočasně školy kvůli koronavirové karanténě a oni teď mohou odejít domů. Někteří kolegové toto shromáždění komentovali slovy, že v dnešní době existují i jiné komunikační kanály. Konstatovala jsem, že na druhou stranu, když už je zde ta možnost, tak proč nenacpat všechny lidi ve školní budově do jednoho sálu, aby si ten koronavirus mohli předat osobně. Třeba tímto způsobem můžeme získat dočasnou imunitu.

Další den se dostavili do školy již jen zástupci učitelského sboru. Ze strany ředitele nám bylo řečeno, že od tohoto dne budeme učit online. Nikdo z nás neměl tak úplně představu, co by vlastně takové učení online mělo obnášet. Korepetitoři, kteří hráli v tanečních hodinách na klavír, se zeptali, co konkrétně mají učit oni a zda musí být skutečně přítomní v budově školy. Ředitel jim odpověděl, že budou každý den přítomní na pracovišti od osmi do čtyř, a jestliže nemají co dělat, můžou si třeba štrikovat svetr. Dále jsme se ozvaly my, matky s malými dětmi, že máme momentálně potomky doma, a tak úplně netušíme, jak dokážeme skloubit péči o děti a každodenní pobyt ve školní budově. I nám ředitel sdělil, že musíme pobývat ve stanovených hodinách ve třídě, nebo okamžitě odejít na ošetřovačku.

Jelikož se jednalo o poměrně závažné finanční dilema, dostavila jsem se druhý den na pracoviště v doprovodu všech tří potomků ve věku šest, osm a deset let. Po prvním dnu nabyly mé děti pocit, že covid-19 je to nejlepší, co je mohlo v životě potkat, protože celý den pobíhaly po škole, křičely a pouštěly si pohádky na interaktivní tabuli. Další den vyhlásilo ministerstvo karanténu i pro pedagogický stav, čímž ukončilo moji protestní akci.

Seděla jsem tedy doma a přemýšlela nad zadaným úkolem. Rozkaz zněl jasně: Budete učit online. Představit si pod tím můžete leccos, záleží na typu vaší pedagogické osobnosti. Na naší škole jsme nedisponovali ničím typu Teamsy nebo Google classrooms. Mám pocit, že umělci tak nějak obecně moderním technologiím příliš nedůvěřují. Horší skutečnost představovalo, že jsme neměli k dispozici ani školní e-mail. Nic takového prostě neexistovalo. Kolegové, kteří se studenty nikdy přes e-mail nekomunikovali, teď měli velký problém dát dohromady kontakty na žactvo, které měli vyučovat online. My, co jsme předtím občas poslali nějaké materiály nebo řešili třídnické věci s rodiči, jsme mohli alespoň zasílat podklady pro distanční výuku přes naše soukromé adresy.

Dál to šlo v zásadě cestou pokusu a omylu. Aneb donuťte žáky, kteří sedí kdesi daleko v kyberprostoru, aby vám odevzdávali zadané práce, a to navíc ve stanoveném termínu. Jako učitel jazyka následně zjistíte, že není nic odpornějšího, než stahovat pravopisná a slohová cvičení a následně je opravovat v Gimpu.

Zhruba po uplynutí tří měsíců jsme se měli vrátit zpátky před katedru. Pro některé kolegy to znamenalo celkem nepříjemné probuzení ze zimního spánku. Moje třída mi třeba psala, že o fyzikářovi celou karanténu nic neslyšeli, a teď jim poslal deset papírů a žádá jejich okamžité vyplnění.

Po návratu do školy nám bylo přislíbeno, že na podzim absolvujeme školení na téma distanční výuka. Ale o tom zase někdy příště.

V bývalém zaměstnání jsem zažila věci, které nebyly vždy úplně hezké, ale dnes na ty roky vzpomínám jako na jedno z nejzábavnějších období celého svého života. Byla to zábava ve stylu Josefa Švejka. Takže vím moc dobře, o čem tehdy Hašek vlastně psal.