Postavit se zlu

Nemám ráda, když někdo vyučuje dějepis tím stylem, že zahltí své žáky hromadou faktografie, pod kterou už nejsou schopní vnímat jakékoliv příčiny a následky a pod níž se často vysloveně dusí.

Jako Češi bychom například určitě měli vědět, kdo byl Karel IV. a proč ho považujeme za významného panovníka, ale historie by přece neměla stát jen na přehlídce letopočtů, udávajících, kdy si který panovník odskočil z bitvy na záchod.

Pro mě osobně představuje hodně důležitou záležitost, co si vlastně můžeme z dějin odnést, v čem nás dokážou poučit, jaké chyby už díky nim nemusíme opakovat. Z tohoto hlediska je jedním z nejúžasnějších momentů vyučování historie vzestupu německého kancléře Adolfa Hitlera.

Hitler se při svých prvních akcích, které narušovaly mezinárodní úmluvy, hodně bál. Když Němci obsazovali demilitarizované pásmo v Porýní, údajně celou noc nespal a klepal se strachy. Později už se strachy neklepal, protože zjistil, že si může dovolit naprosto cokoliv, aniž by západní státy reagovaly.

Představitelé západních mocností zastávali názor, že je lepší Hitlerovi vždy ustoupit, jít tou pohodlnější cestou, a situace se nakonec tak nějak vyřeší sama. V době, kdy Francie a Anglie podepisovaly Mnichovskou dohodu, už měl Hitler za sebou bombardování Španělska a obsazení Rakouska a Mussolini vyvražďování civilistů v Somálsku a v Habeši. Západní státy nicméně zastávaly názor, že osud malé země jménem Československo není jejich osudem a Hitlerovi je vždy lepší ustoupit, protože pak budou mít klid.

Prostě si vybraly tu pro ně pohodlnější cestu a morální zásady nechaly při svém rozhodování ležet stranou. Za dva roky Němci obsadili Francii a bombardovali Londýn.

Do podobné situace jako českoslovenští političtí představitelé v Mnichově, které nikdo nepřipustil k jednání a kteří byli převáženi po městě ve vozech určených pro kriminálníky, se v České republice často dostává žena postižená domácím násilím.

S řadou těchto nešťastnic jsem na dané téma mluvila a vždy jsme konstatovaly totéž, agresorům všichni zainteresovaní lidé ustupují, jen aby měli klid. Žena, která je právě oslabená psychickým traumatem, pro ně nepředstavuje žádnou hrozbu, proto se v klidu postaví proti ní, a někdy jí dokonce ještě osladí fakt, že se danou záležitostí vůbec museli zabývat.

Jednu ženu například opustila během procesu její advokátka, protože jí domácí násilník vyhrožoval. Řekla jen: „Na mé rodině mi rozhodně záleží víc než na vás.“ Ve společnosti, která dodržuje své vlastní právní zásady, by se uvedené agresorovo jednání posuzovalo jako projev stalkingu, za který by byl násilník posléze trestán. Ale jak už jsem psala v jednom z předchozích článků, Policie ČR se stalkingem zabývat nechce.

Ve prospěch násilníka rozhodují policisté, soudní znalci, pracovníci neziskových organizací, úředníci OSPODu, zaměstnanci České školní inspekce. Velmi často se jedná o motivaci typu: „Agresor je nebezpečný, může se se mnou soudit, budu mít dlouhodobé problémy, zatímco ta ženská mi problémy dělat nebude. Pokud půjdu proti ní, budu mít pohodu a klid.“ Policie ČR ostatně nevyšetřuje ani těžké domácí násilí mezi homosexuály.

Takovéto nastavení společnosti není v pořádku. Takovéto nastavení společnosti bývá často v předvečer velkého válečného konfliktu. Ten konflikt pak pohltí v první řadě ty, kteří se chtěli vyhnout problémům za jakoukoliv cenu.